Mám nějaký nárok v případě úmrtí, když nejsme manželé?

Ahoj, řeším teď takovou situaci a moc nevím jak z toho ven, tak se chci zeptat, jestli nevíte jak to funguje. Mám přítele a máme spolu dceru. Řeším ale takové to "coby kdyby", protože já jsem obyčejný zaměstnanec, teď vlastně na mateřské, zatímco on pracuje sám na sebe a má celkem slušné majetky. Jenže je cizinec (mimo Evropu, tady má trvalý pobyt) a tyto majetky jsou v zahraničí - ať už jde o bankovní účty, pozemky, domy. V Čechách nemá "nic" z vyjmenovaných věcí a příjmy má také ze zahraničí, ačkoliv tu žijeme. Zrovna tak v Čechách nemá žádné rodinné příslušníky. Vše pouze v jeho rodné zemi. Tedy máme se dobře, ale pouze díky němu. Bohužel relativně často cestuje a já pokaždé trnu hrůzou (joo jsem dost paranoidní pokud jde o létání) a teď ještě podstatně víc, když máme dítě a brzy chceme druhé. Bojím se, že se něco stane, což už samo o sobě by mě asi zabilo, a teď navíc vzhledem k tomu, že jsem na mateřské a nemám "nic", tak bychom skončili dost špatně, kdyby se mu něco stalo. Ano, vždy když cestuje, tak mi tu nechává relativně slušný obnos peněz kdyby náhodou, jenže to je tak na půl roku, rozhodně né na dýl. Ted jsem navíc viděla reportáž, která se týkala toho, že jedné paní zemřel přítel, ona zůstala sama se dvěma dětmi bez nároku na sirotčí důchod, protože nebyli manželé, a proto prakticky nemá ani na jídlo. Toho se týká velká část mé otázky - jaký je rozdíl mezi těmito dávkami, důchody a podobně, v případě že jsme nebo nejsme manželé? Problém je totiž v tom, že já nejsem ten typ, co by se chtěl vdávat. Toto jsem mu i na začátku řekla, že svatba pro mě není důležitá, že chci rodinu. Abychom se jmenovali stejně, preferovala jsem nechat si změnit příjmení, což se také stalo, teď se jmenujeme všichni podle přítele. On naopak od začátku říkal (taky to není zrovna typ, co by se hrnul do svatby), že jakmile otěhotním, tak se dočkám prstýnku. Pak to přesunul že tedy až se malá narodí. No teď už je nějakou dobu na světě a pořád nic. Vím, že si za to můžu sama, vzhledem k tomu co jsem mu řekla o mém postoji ke svatbě. Ale za poslední dobu jsem mu řekla zhruba 3x, že bych si ho hrozně ráda jednoho dne vzala. Že jsem v něm našla toho pravého a svou spřízněnou duši, a že pokud mi to s někým vyjde, bude to rozhodně on. Už je to taky asi půl roku, co jsem se s ním o tom snažila mluvit. Naposledy to bylo spíš tím stylem, že mě mrzí, že mluvil o žádosti o ruku a vůbec se nic neděje, najednou už to pro něj není důležité. Že se začínám bát, jestli si třeba nemyslí, že pro něj nejsem dost dobrá, když si mě nechce vzít. Na to mi odpověděl, že zaprvé jsem já byla ta, co říkala, že svatba není pro mě, a zadruhé prý nikdy neřekl, že si mě nechce vzít. Jen o tom nemám mluvit, protože takhle ho od toho spíš odradím - on je totiž ten typ, na který se nedá tlačit nebo přemlouvat, u podobných rozhodnutí vždy musí mít pocit, že to vzešlo z jeho iniciativy, jinak se toho člověk nikdy nedočká. Tak tedy mlčím a čekám, co se bude dít...Jednou jsem zmínila i praktickou stránku věci, to, že máme dítě, a já se bojím co se stane, když se mu něco stane, protože v tomhle případě se nedočkám moc velké podpory od státu. Ptal se mě, jak to tedy v čechách funguje a já nebyla schopná říct konkrétní příklady (o dědictví ani nemluvě, to by bylo úplně mimo hru). Nechci, aby to vypadalo, že to dělám jen pro peníze. Ani náhodou, peníze mě "nezajímají", umím si vydělat své vlastní a mám ráda nezávislost, bohužel ale s dětmi na mateřské si o nějaké nezávislosti můžu nechat jenom zdát a fakt nevím co bych dělala. Jo a pokud jde o náš vtah, ten myslím funguje na 100%, od té doby, co máme dítě, se navíc posunul na úplně jiný level pozitivním směrem, jsme skutečně šťastní a zamilování, pro toho druhého bychom dýchali. Pokud se máme vzít, chtěla bych, aby to bylo v tomhle hezkém období, né třeba po 10 letech (a to jsem mu i řekla, že v pozdní fázi našeho vztahu, kdy už to nebude o té zamilovanosti, se vdávat opravdu nechci. On to myslím vidí stejně)...