Nezlobte se, potřebuji se vypovídat, a tak své dceři píšu jakýsi dopis, nebo proslov. Snad se mi uleví...

Moje nejmilovanější holčičko. Jsou Ti necelé 4 měsíce a už si musela tolik prožít. Samozřejmě to je prd ve srovnání s dětmi, které bojují o život, ale nemáš to jednoduché. Začalo to tím, že se Ti nechtělo z maminčina domečku, tak jsi přišla na svět vyvolávaně, a ještě Tě doktor tahal zvonem. Protože neměla maminka mlíčko, hrozně jsi plakala a z prsu jsi baštit nechtěla, házela hlavou do stran a máchala ručičkama a strašně jsi křičela. Nevzdávala jsem se, zkoušela pít vše možné, abych měla mlíčko a krmila Tě stříkačkou snad až do měsíce. Jenže mi to nepomáhalo. Potom už jsem nemohla. Mezitím nám začaly problémy s bříškem, tolik ses naplakala kvůli bolavému bříšku (zkoušeli jsme cvičit, mazat pupíkem, nahřívat bříško, kapičky, probiotika) a nejspíš vlivem um jsi měla velké problémy s vyprazdňováním, neustále jsme Ti s tatínkem pomáhali rourkou. Bylo to terno, najít um, které Ti sedne, z prvních dvou jsi byla neustále zacpaná a ze třetího jsi měla zelenej smradlavej špenát, který jsi měla po každém jídle všude (naštěstí ne v pupíku!!!), takže jsme furt koupali (naštěstí vodičku miluješ :-*), až 4.um Ti sedlo. Když ses všech těchto neduhů téměř zbavila, poslali nás na odd rhb a doporučili cvičit Vojtovku. Děti to nebolí, ale je to nepříjemná pozice, tak u toho pláčeš a mamince to trhá srdíčko. Cvičíme 4x denně, dnes je 3.den a já se s tím nějak nedokážu srovnat, že pláčeš. Vím, že Ti neubližuju, dokonce děláš i po krátké chvilce pokroky, ale ten pláč mě hrozně bolí. Teď jsi po cvičení usnula a já Ti píšu dopis a pláču nad klávesnicí. Tolik Tě miluju. Musím být silná a věřit v lepší zítřky. Pro Tebe, pro mne s tatínkem, prostě pro naší skvělou rodinu, za kterou bych umřela....