Už zase mi začaly "tikat biologické hodiny". Zase ta neskutečná touha mít miminko. Stačí mi někdo jen nějaké vidět (obzvlášť holčičky) a derou se mi do očí slzy dojetí a mávají se mnou emoce. Ach ty hormony.:-( Už i mé okolí si toho všimlo a všichni si mne dobírají, že bych si měla pořídit další dítě. Od ostatních maminek z mateřského centra mi bylo naznačeno, že nejsem zcela normální, že jako jediná reaguji i na cizí děti. Že ony mají zafixovaný hlas svých dětí a když začne plakat cizí, tak to většinou ani nevnímají. Jen já přiskakuji, chovám, foukám bebí, konejším... Děti jsem milovala vždy, ale že to zase může přijít v takové síle jsem nečekala. Obzvlášť po tom, čím vším jsem si prošla při Mildovi. Od marné dvouleté snahy, všech možných i nemožných vyšetření, IVF, počáteční krvácení s hospitalizací, šílené nevolnosti a další hospitalizaci, těhotenskou cukrovku, další CS, až po strašný psychický stav po porodu (laktační psychóza?), který trval 1,5 roku, než jsem se dostala z nejhoršího (to bylo ze všeho nejhorší). Po tom všem jsem se zařekla, že znovu to zažít nechci. Jenže člověk míní a život mění. A já zase šílím. Rozplývám se nad každým miminkem (či menším dítětem), okukuji kočárky, oblečky, výbavičky... Při každé MS počítám, kdy bych měla termín, kdyby se to tentokrát podařilo. Dokonce jsem začala měřit i BT. No prostě jsem magor.:-D Jenže na to musíme být dva a také jestli bych ještě mohla mít děti (další IVF opravdu ne!!!). Manžel další nechce, ale současně zrovna moc neřeší ochranu a já se nebráním.:-)