Den blbec
Už asi třetí týden kašlu jak tuberák. Hlavně ráno a večer mám takové záchvaty až se mi dělají mžitky před očima. Do toho mne bolí zub. Už jsem ho měla 3x vrtaný. Naposledy mi tam dávala zubařka nějakou umrtvující vložku, že jestli to bude bolet i potom, tak už zbývá jen vytrhnutí. Rok jsem měla klid a teď začal bolet nanovo. Navíc si osmička usmyslela, že se už dlouho neozvala, tak teď je ten vhodný okamžik to napravit. Takže jsem nadopovaná ibalginy, abych vůbec nějak fungovala. Pořád se modlím, že to třeba přejde samo, protože se mi k zubaři vůbec nechce. Nejde jen o ten zákrok, ale i to šílené čekání u zubaře. I když je tam člověk objednaný, tak si pár hodin počká, navíc v čekárně, která je stavěná tak maximálně na 2 pacienty, ale tísní se jich tam většinou tak 15.
Ráno jsem vyrazila směr úřad práce. Poprvé v životě, pokud nepočítám exkurzi na základce. Rovnou u přepážky jsem nahlásila, že vlastně po nich vůbec nic nechci, že nadále pobírám rodičák a zůstávám se synem doma. Ale i tak jsem dostala několikastránkový formulář. Vyplnění se prodlužolovalo ještě o přestávky, kdy Milan potřeboval bumbat, smrkat.... Pak jsem šla znovu k přepážce, že si s některými věcmi nevím rady, obzvlášť s větou, že prohlašuji, že žádám o zprostředkování zaměstnání, protože chci a můžu pracovat a o práci se ucházím. Protože o žádnou práci nežádám, že nadále zůstávám doma z důvodů péče o dítě mladší 4 let. Za přepážkou si s tím slečna také nevěděla rady, tak zavolala zkušenější kolegyni. Ta mi vysvětlila, že vlastně jsem tam nemusela chodit. Že jsou dvě varianty, buď podám žádost o podporu v nezaměstnanosti a budu ji pobírat současně s rodičákem. Ale tím pádem, až bych ji skutečně potřebovala, tak už bych na ni nárok neměla. Nebo prostě nic a uvidíme se případně až za rok. Což jsem si i vybrala, protože momentálně podporu nepotřebuji. Takže výlet do Brna byl zcela zbytečný. Milan po cestě otravoval, že má hlad a nutně potřebuje jít na hranolky. Takže jsme skončili v KFC.
Chtěla jsem toho využít, že jsem v centru a potřebovala jsem se podívat po nějakých kalhotech, protože jediné rifle, které mi seděly, se mi prošoupaly mezi stehny. Milan to ale bojkotoval a spustil ječák a odmítal jít. Dokonce se mi v davu lidí pokusil utéct. Zlaté časy, kdy seděl v kočáře. Rifle jsem nesehnala. Moje velikost je 40. Na sobě jsem měla 42, které mi jsou velké. V obchodě jsem však 40 nenašla, jen 42, tak si říkám, že si je zkusím. Z pěti střihů velikosti 42 jsem zapla jen jedny. Ale ty byli nějaké slim, takže když jsem se do nich nasoukala, tak jsem je měla tak obepnuté, že bych si je mohla koupit jen za předpokladu, že bych šla na maškarní za jitrnici. Nechápu to jejich číslování.:-(
Na stánku mi padly do oka maskáčové "tepláky". Sháním totiž i nějaké kalhoty na procházky se psem. Vietnamka mi tvrdila, že je to univerzální velikost, že jsou hodně široké.... S prudícím Milanem jsem neměla sílu na to si je zkoušet. Takže jsem si je vzala jen tak. Až po oblečení doma jsem zjistila, že na mně jsou spíš jak legíny a navíc bych je mohla mít jak tříčtvrťáky a to jsem prcek. Takže úplně zbytečně vyhozené peníze. Manželovi to ani raději nebudu říkat.:-(
V obchodě Milan začal prudit, že potřebuje čurat. Takže jsme letěli na záchod, který je placený, ale protože jsem něměla drobný, tak mi paní musela vrátit v drobných zpět. Takže mám zase plnou peněženku. Když už jsme se nasoukali do kabinky a já pracně Milana vysvlékla, protože měl kšandy, tak mi oznámil, že to nejde (čurat). Takže jsme tam byli zase zbytečně.
Potom jsme udělali letecký nákup. Tedy až na to, že jsme každých pět kroků museli zastavovat, protože Milan potřeboval pít nebo smrkat. U pokladny jsem přešlápla z nohy na nohu a najednou křup a podpatek mně opustil. Boty jsem měla na sobě snad jen 5x. Paní za pokladnou mi povídá: "Tady hned vedle opravují boty, tam vám to na počkání spraví." Tak jsem se tam odbelhala, ale bylo mi řečeno, že na počkání neopravují. Takže jsem se odbelhala jen s jedním podpadkem pryč. Ještě že jsem tam byla autem. Když už jsem se značně rozladěná nasoukala do auta, tak Milan začal šíleně ječet. Já s hrůzou, že jsem mu třeba něco přibouchla do dveří, se ptám, co je. A jeho reakce? "Kde mám pitíčko?" Tak to už mi opravdu ruply nervy a seřvala jsem ho, jestli to nemůže říct normálně a musí hned kvůli všemu ječet.
Přestože se snažím hubnout, tak jsem po tom všem za jízdy do sebe nacpala ledové kaštany. A to jsem po cestě ještě potkala nějakého blbce za volantem. Dle toho, co tam předváděl bych to tak tipovala na ženskou, blondýnu, důchodce a minimálně s čepicí na hlavě. A on to byl mladý chlap. Komu všemu probůh dají řidičák? Vzhledem k tomu v jakém jsem byla psychickém rozpoložení, tak se Milan naučil a spoustu nových zajímavých slov.:-(
A to vše jsem stihla do 12 hodin. Ani nechci vědět, co mne dnes ještě čeká.:-(
Ráno jsem vyrazila směr úřad práce. Poprvé v životě, pokud nepočítám exkurzi na základce. Rovnou u přepážky jsem nahlásila, že vlastně po nich vůbec nic nechci, že nadále pobírám rodičák a zůstávám se synem doma. Ale i tak jsem dostala několikastránkový formulář. Vyplnění se prodlužolovalo ještě o přestávky, kdy Milan potřeboval bumbat, smrkat.... Pak jsem šla znovu k přepážce, že si s některými věcmi nevím rady, obzvlášť s větou, že prohlašuji, že žádám o zprostředkování zaměstnání, protože chci a můžu pracovat a o práci se ucházím. Protože o žádnou práci nežádám, že nadále zůstávám doma z důvodů péče o dítě mladší 4 let. Za přepážkou si s tím slečna také nevěděla rady, tak zavolala zkušenější kolegyni. Ta mi vysvětlila, že vlastně jsem tam nemusela chodit. Že jsou dvě varianty, buď podám žádost o podporu v nezaměstnanosti a budu ji pobírat současně s rodičákem. Ale tím pádem, až bych ji skutečně potřebovala, tak už bych na ni nárok neměla. Nebo prostě nic a uvidíme se případně až za rok. Což jsem si i vybrala, protože momentálně podporu nepotřebuji. Takže výlet do Brna byl zcela zbytečný. Milan po cestě otravoval, že má hlad a nutně potřebuje jít na hranolky. Takže jsme skončili v KFC.
Chtěla jsem toho využít, že jsem v centru a potřebovala jsem se podívat po nějakých kalhotech, protože jediné rifle, které mi seděly, se mi prošoupaly mezi stehny. Milan to ale bojkotoval a spustil ječák a odmítal jít. Dokonce se mi v davu lidí pokusil utéct. Zlaté časy, kdy seděl v kočáře. Rifle jsem nesehnala. Moje velikost je 40. Na sobě jsem měla 42, které mi jsou velké. V obchodě jsem však 40 nenašla, jen 42, tak si říkám, že si je zkusím. Z pěti střihů velikosti 42 jsem zapla jen jedny. Ale ty byli nějaké slim, takže když jsem se do nich nasoukala, tak jsem je měla tak obepnuté, že bych si je mohla koupit jen za předpokladu, že bych šla na maškarní za jitrnici. Nechápu to jejich číslování.:-(
Na stánku mi padly do oka maskáčové "tepláky". Sháním totiž i nějaké kalhoty na procházky se psem. Vietnamka mi tvrdila, že je to univerzální velikost, že jsou hodně široké.... S prudícím Milanem jsem neměla sílu na to si je zkoušet. Takže jsem si je vzala jen tak. Až po oblečení doma jsem zjistila, že na mně jsou spíš jak legíny a navíc bych je mohla mít jak tříčtvrťáky a to jsem prcek. Takže úplně zbytečně vyhozené peníze. Manželovi to ani raději nebudu říkat.:-(
V obchodě Milan začal prudit, že potřebuje čurat. Takže jsme letěli na záchod, který je placený, ale protože jsem něměla drobný, tak mi paní musela vrátit v drobných zpět. Takže mám zase plnou peněženku. Když už jsme se nasoukali do kabinky a já pracně Milana vysvlékla, protože měl kšandy, tak mi oznámil, že to nejde (čurat). Takže jsme tam byli zase zbytečně.
Potom jsme udělali letecký nákup. Tedy až na to, že jsme každých pět kroků museli zastavovat, protože Milan potřeboval pít nebo smrkat. U pokladny jsem přešlápla z nohy na nohu a najednou křup a podpatek mně opustil. Boty jsem měla na sobě snad jen 5x. Paní za pokladnou mi povídá: "Tady hned vedle opravují boty, tam vám to na počkání spraví." Tak jsem se tam odbelhala, ale bylo mi řečeno, že na počkání neopravují. Takže jsem se odbelhala jen s jedním podpadkem pryč. Ještě že jsem tam byla autem. Když už jsem se značně rozladěná nasoukala do auta, tak Milan začal šíleně ječet. Já s hrůzou, že jsem mu třeba něco přibouchla do dveří, se ptám, co je. A jeho reakce? "Kde mám pitíčko?" Tak to už mi opravdu ruply nervy a seřvala jsem ho, jestli to nemůže říct normálně a musí hned kvůli všemu ječet.
Přestože se snažím hubnout, tak jsem po tom všem za jízdy do sebe nacpala ledové kaštany. A to jsem po cestě ještě potkala nějakého blbce za volantem. Dle toho, co tam předváděl bych to tak tipovala na ženskou, blondýnu, důchodce a minimálně s čepicí na hlavě. A on to byl mladý chlap. Komu všemu probůh dají řidičák? Vzhledem k tomu v jakém jsem byla psychickém rozpoložení, tak se Milan naučil a spoustu nových zajímavých slov.:-(
A to vše jsem stihla do 12 hodin. Ani nechci vědět, co mne dnes ještě čeká.:-(
21.03.2017 14:35:00
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.