Moje (ne)štěstí jménem Milan
Posledních pár dnů to na mne padá. Přemýšlím, jestli jsem skutečně tak neschopná matka, nebo je Milan tak hloupý.:-( Vím, že nikdy nesmím srovnávat, ale nedá mi to pořád přemýšlet nad tím, co všechno v jeho věku už uměl Lumír a co umí Milan. S cizím dítětem bych nesrovnávala, nebo se tím aspoň tolik netrápila. Ale u nich si říkám, že přece jen mají stejný genetický základ, stejnou výchovu... A každý jsou naprosto jiný. S Lumírem už jsme hrávali Člověče, nezlob se, pexeso... Hráli jsme slovní fotbal, takovou zjednodušenou formu na Hádej kdo. Četli jsme Němcovou, Erbena, Čapka... Mluvili jsme spolu i autorech. Lumír dokázal vyprávět a vymýšlet si příběhy. Četl, psal, počítal... Učil se anglicky. Zajímal se úplně o vše (od stvoření světa, přes péči o miminka, po zěmědělské stroje). Chodili jsme spolu do divadla. Komunikoval, s dospělými si dokázal vše vyřídit...
Milan nezvládá ještě ani barvy. A učení ho nezajímá. Chtěla jsem s ním jít do divadla, ale to odmítá. Knížky čteme tak maximálně leporela. Steží řekne, jak se jmenuje. Nic ho nezajímá. Tak maximálně zalézt s tátou do dílny. Slovní zásoba sporadická. A že by dokázal jednat s lidmi, to ani omylem. Lumír je také introvert, dlouho mu trvalo najít si přátelé mezi vrstevníky, ale Milan se nebaví s nikým. To by musel mít extra dobrou náladu, aby třeba odpověděl lékaři..
Navíc je to strašný sobec. Například koupím jemu i Lumírovi balíček bonbonů. Milan si svůj sní, Lumír si pak dodatečně otevře svůj a ještě půlku z toho dá Milanovi. Když chci po Milanovi, aby něco dal bráchovi, tak se akorát tak začne vztekat. Poslední dobou Lumírovi všechno sní. A Lumír nad tím ještě mávne rukou, že mu to nevadí, ať si dá. Ale mně to jeho chování vadí.:-(
My jsme si děti rozdělili. Lumír je vzhledově celý táta, ale povahově po mně. Milan má po tátovi snad jen pinďoura, jinak je to moje kopie, ale povahou je to táta. S Lumírem jsem si vždy měla co říct, jsme parťáci, co si rozumí, mají podobné zájmy. Milanovi nerozumím už teď a s přibývajícím věkem se ten rozdíl bude určitě prohlubovat.:-( Nechci z něj dělat druhého Lumíra, ale jak mu mám porozumnět, podpořit ho....?
Milan nezvládá ještě ani barvy. A učení ho nezajímá. Chtěla jsem s ním jít do divadla, ale to odmítá. Knížky čteme tak maximálně leporela. Steží řekne, jak se jmenuje. Nic ho nezajímá. Tak maximálně zalézt s tátou do dílny. Slovní zásoba sporadická. A že by dokázal jednat s lidmi, to ani omylem. Lumír je také introvert, dlouho mu trvalo najít si přátelé mezi vrstevníky, ale Milan se nebaví s nikým. To by musel mít extra dobrou náladu, aby třeba odpověděl lékaři..
Navíc je to strašný sobec. Například koupím jemu i Lumírovi balíček bonbonů. Milan si svůj sní, Lumír si pak dodatečně otevře svůj a ještě půlku z toho dá Milanovi. Když chci po Milanovi, aby něco dal bráchovi, tak se akorát tak začne vztekat. Poslední dobou Lumírovi všechno sní. A Lumír nad tím ještě mávne rukou, že mu to nevadí, ať si dá. Ale mně to jeho chování vadí.:-(
My jsme si děti rozdělili. Lumír je vzhledově celý táta, ale povahově po mně. Milan má po tátovi snad jen pinďoura, jinak je to moje kopie, ale povahou je to táta. S Lumírem jsem si vždy měla co říct, jsme parťáci, co si rozumí, mají podobné zájmy. Milanovi nerozumím už teď a s přibývajícím věkem se ten rozdíl bude určitě prohlubovat.:-( Nechci z něj dělat druhého Lumíra, ale jak mu mám porozumnět, podpořit ho....?
28.03.2017 13:57:10
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.