Omlouvám se za román, ale musí to ven a třeba se to bude chtít někomu číst až do konce a něco kloudného mi k tomu řekne.
Tchyně s tchánem jsou manželé už 31 let. Vždy jsem je považovala za normální manželé, ještě tak před pěti lety bylo vše ok (aspoň to tak vypadalo). Jezdili na dovolené, výlety, komunikovali, starali se jeden o druhého.... A pak to přislo. Tchyně si na tchána vytvořila nějakou averzi. Podotýkám, že má psychické potíže, kvůli kterým mimo jiné je v invalidním důchodu (zhruba 15 let). Ze začátku to vypadalo ještě v mezích, oddělené ložnice atd. Nyní to připomíná film Válka Roseových. Ji vadí úplně vše. Jen se on podívá jejím směrem a ona je na zhroucení. Její argumenty jsou, že pro něj bylo vždy na prvním místě hraní (je hudebník), že na děti bývala sama atd. To si uvědomila až teď? Podle mne to měla řešit tenkrát.... Jeho vystěhovala do sklepa a sama si udělala pokoj v prvním patře. Přestala vařit, prát, uklízet. Vše si musí tchán dělat sám. Odepřela mu přístup ke společnému účtu, veškeré peníze si nechala a jeho donutila, ať si udělá vlastní účet. Takže první měsíc, než mu došla další výplata, neměl ani za co jíst. Ale veškeré finance kolem domu jsou na něm, ona neplatí ani korunu a svůj důchod má jen jako kapesné. Je to samý výlet, párty.... A tchán se o vše stará. Neustále nutí tchána, ať se odstěhuje. Nedokáže pochopit, že by ho musela vyplatit (dům s pozemkem odhadem tak 4 000 000) a že se svým důchodem by to tam těžko sama utáhla. Tchán má poměrně slušný plat. Dnes mu vyházela oblečení ze skříně, že ten pokoj, ve kterém to má, chce k jiným účelům. Odpoledne nebyla doma, tak si to on zase naskládal zpátky. Teď čeká, že to zítra najde na ulici. Když jsme my kupovali dům, tak nám půjčili zhruba 1 000 000,-. Sice to nebylo přímo řečeno, ale tak nějak jsme počítali s tím, že to vrátit nebudou chtít, že se to zahrne do dědictví. Najednou peníze chce zpět a nejlépe hned. Samozřejmě kde vzít milion? A taky jsme s manželem rozhodnuti, že když vracet, tak půl na půl. Jsou to jejich společné peníze. 
Když jsme se dali s manželem dohromady, tak dělala vše pro to, aby nás rozeštvala. To bylo ještě pochopitelné. Maminky jsou fixované na syny, já jí ho kradla a navíc jsem byla první přítelkyně, takže mu mne rozmlouvala, ať si něco užije, vyzkouší a neváže se hned na první. Švagrové bude 28 a je to skoro to stejný. Pořád bydlí u rodičů a s tchyní je skoro 24 hodin denně. Dělala vysokou, ale závěrečnou diplomku nedodělala, protože po bojkotu tchyně všeho se musela postavit na vlastní nohy a dala přednost práci před školou. Což všechny štve, hlavně tchána, že to vzdala těsně před cílem. Do teď neměla žádnou vážnou známost. Jak taky, když má matku stále za zadkem. Jde na párty s kamarády, tchyně jde taky. Chodí do práce, tchyně tam brigádničí taky. Jede na dovču, tchyně jede s ní. I kdyby si někoho našla, tak jsme přesvědčeni o tom, že ona je rozeštve. Myslím si, že jediná možnost by byla, aby se švagrová odstěhovala a nejlépe někam daleko, protože jinak nemá šanci na normální život.
Tchán to nikomu nevykládá, snaží se to řešit v klidu, tchyně na něj všude hází špínu a dělá mu naschvály. Dle mne by si měl dupnout a udělat to po zlým. Minimálně ji postavit před hotovou věc, že se bude podílet na 1/3 nákladů za dům. Když ne, tak to přestat platit, ať jim třeba odpojí proud. On je většinou v práci nebo na hraní a po těchto excesech se doma vyskytuje raději ještě méně než dříve. Takže hlavně ona by na tom byla bita. Další řešení vidíme v tom, že by ji třeba propleskl, aby se jí rozsvítilo. Nebo ji nechat zavřít do blázince, když ji nezabírá ambulantní léčba (sama vím, o čem mluvím). Nebo rozvod a ať to za ně vyřeší soud, aby viděla, že to opravdu nefunguje tak, že se tchán odstěhuje, nechá ji veškerý majetek a sám nebude mít nic, ani kde bydlet.
Celá rodina je z toho na nervy. Tchánova maminka se z toho sype, i když on ji nic neřekl, aby ji nepřitěžoval, tak ona není slepá a skoro vše ví. U manžela se střídají záchvaty vzteku a pláče... Neví co s nimi. Nikdo z nás neví, jak to rozříznout. Posledně už to nevydržel a s maminkou se pohádal. Jak už z výše napsaného vyplývá, tak kdyby šlo do tuhého, tak se spíše přikláníme na stranu tchána (i když ne nijak radikálně). Shodli jsme se v tom, že děti k nim budeme pouštět jen pod dohledem. Lumír je labilní už sám o sobě, navíc aby musel snášet takovou atmosféru, to je tak akorát, aby taky skončil brzo na antidepresivech a z Milana nehodláme také vytvořit hromádku neštěstí.