Zase to bude román.
Abych to vzala od začátku. Kvůli komplikovanějšímu vztahu s rodiči mne vychovávali spíš prarodiče. Byli pro mne nejen babičkou a dědečkem, ale i rodiči a současně mými nejlepšími přáteli. Většinu dětství jsem byla u nich. Po maturitě jsem se k nim nastěhovala definitivně. Bohužel byli v podnájmu a majtel bytu se rozhodl, že byt potřebuje a vystěhoval je. Šli do bytu 1+1, takže bylo nereálné, abych s nimi nadále bydlela, navíc když jsem byla těhotná.
Děda se s tím nikdy nesmířil. V bytě byli přes 30 let a najednou stěhování. Hodně se tím trápil a za nedlouho zemřel (bylo mu jen 64). Babička by sama byt neutáhla a tak se znovu stěhovala, tentokrát do garsonky. A pak to i s ní začala jít z kopce. Přestože před tím neměla žádnou závažnou nemoc a je docela mladá (68), tak ji před 2 roky byl diagnostikován alzheimer. Tak nějak podvědomě to vše dávám za vinu tomu majiteli bytu. Pořád si říkám, že kdyby je nevystěhoval, tak by se děda tolik netrápil a třeba by tak brzo neumřel. Kdyby tu byl, tak by babičku psychicky podržel a u ní by se třeba nerozjela tak strašná nemoc. Ale to jsou samé kdyby.:-(
Protože to s babičkou šlo hodně z kopce, tak už nebylo možné, aby byla sama. Sama sobě byla nebezpečná. Její synové pracují a není reálné, aby se o ni mohli 24 hodin denně starat. A přiznám se, že já na to nemám ani psychicky ani fyzicky. Vím, že je to ode mne hnusné, ale já to nedokážu. :-(
Otec tedy před víc jak rokem sehnal babičce soukromý penzion. Bylo to malinké, všeho všudy 10 pacientů a vše vypadalo skvěle. Jenže pak začaly vyplouvat na povrch různé věci. Babičce se ztrácelo oblečení. Nepamatovala si, že by dostala jídlo, co jsme ji dovezli. Ze začátku jsme to přikládali alzheimrovi, ale nakonec to vypadá, že opravdu nic nedostala. Na penzion začali chodit stížnosti, rodiny si začali brát své příbuzné pryč. Ale ono není moc jednoduché najít něco nového.
Nakonec byl penzion zrušen s tím, že majitelka si ho zřídila ve svém rodinném domě nanovo a vedla by ho načerno. Už z těchto informací jsem byla zděšená, ale co já zmůžu, otec to měl vše na povel. Otcovi se nakonec podařilo sehnat něco nového, ale s tím že by mohla být umístěna až od července. Nový penzion se má totiž stěhovat do větších prostor a tím pádem by bylo místo. Nějak by se to ten měsíc muselo ještě vydržet. Nakonec se uvolnilo místo už teď, sice to pro babičku znamenalo o jedno stěhování navíc, ale šla (snad) do lepšího.
A teď už se dostávám k tomu, proč jsem zase z toho všeho na prášky. Včera mi volal otec, že už je babička přestěhovaná. Mezitím ale došlo ke zrušení původního penzionu a babička strávila dva dny v tom "na černo". Když si pro ni otec přijel, tak se zděsil. Babička byla zamčená v místnosti. Vše nasvědčovalo tomu, že po ty dva dny nedostali ani najíst. Otec se mne i ptal, jestli nemám nějakou pedikérku, že ji potřebuje hodně akutně, protože zjistil, že babičce nestříhali nehty na nohách, takže babička to má extrémně zarostlé a zhnisané. Panebože, jak se může někdo takhle hnusně chovat k těm nebohým stařenkám.:-(
Otcovi se nový domov líbí, jeho žena však z něj nadšená není. Já tam ještě nebyla, tak nedokážu posoudit. Zbývá mi jen doufat, že to bude lepší. Protože babička si zaslouží tu nejlepší pečí. Vždyť to byla a je ta nejhodnější a nejúžasnější ženská na světě.