A.t.i

Naše povedená dovolená
Plán na toto léto byl následující. Manžel má 2 týdny dovolenou, první týden jsme měli rezervovaný penzion v Beskydech, pak jsme se měli na pár dnů vrátit domů a následně vyrazit na pár dnů pod stan do kempu v Řásné (u Telče). Kvůli rodinným důvodům jsem musela pár dnů před plánovanou dovolenou rezervaci v Beskydech zrušit. Takže jsme vyrazili jen pod stan s tím, že když se nám tam bude líbit, pobudeme tam déle. Podotýkám, že já jsem do té doby spala ve stanu jen jednou před 10 lety a nedopadlo to zrovna nejlépe, manžel také moc pod stanem nepobyl a děti už vůbec ne. Stan jsme měli půjčený od švagrové. Manžel navrhoval, že ho prvně rozloží na zahradě, ať si to vyzkoušíme, jestli to vůbec dáme. Ale s jeho přístupem nakonec ho přinesl až den před odjezdem, takže žádné zkoušení se nekonalo. Až na místě jsme zjistili, že se jedná o malý outdoorový stan pro 3 osoby. Sice jsme se tam 2 dospělý a 2 děti vměstnali, ale o žádném komfortu nemohla být řeč. Navíc ráno v den odjezdu dorazila ta mrcha. Ideální doba, když má člověk nocovat pod stanem a s nějakou přehnanou hygienou se nepočítá. Ano, mohli byste si říct, že jsem s tím mohla počítat, ale já mám ms tak nepravidelnou, že během posledního roku chodila v rozmezí 30-50 DC (spíš později) a zrovna teď dorazila po 31 dnech. Velkým štěstím pro mne bylo, že první dva dny byla minimální, až 3. den se rozjela. Normálně přichází masakr už druhý den.
Hned první den se přihnala bouřka, takže jsme byli schovaní ve stanu, kde se děti nudily a div ho nezbořily. I první noc nějak pršelo a fučelo, že nás to málem i se stanem odneslo pryč. Jen děti o ničem nevěděly a spaly jak zabité.
Měli jsme štěstí, že v části kempu, kde jsme se ubytovali byl docela klid. Přestože lidí tam byla spousta (lidé v sousedním stanu nám tvrdili, že už tam jezdí mnoho let a tolik lidí tam ještě nezažili), tak mezi 22-23 hod. byl naprostý klid. Na druhé straně kempu bylo živo až do noci. Ale i přesto jsme první noc s manželem spíš nespali než spali.
Ráno jsme vyrazili na hrad Roštejn, jenže nám nedošlo, že je pondělí a hrad bude mít zavřeno. Tak jsme se prošli aspoň oborou a měli tu čest zdálky vidět i pár daňků. Následně jsme vyrazili do Telče. Tam jsme se naobědvali, prošli náměstí.... Jak už jsem zmiňovala, tak bylo pondělí, takže i zámek měl zavřeno. Tak jsme aspoň vyšplhali na rozhlednu. Zklamáním pro mne bylo, že rybník pod náměstím byl vypuštěný. Chtělo jsem se tam s dětmi podívat. Pamatovala jsem si ho (jezdila jsem tam jako děcko), jak tam bylo plno kačenek, labutí, byla tam i půjčovna lodiček... Pak jsme se šli podívat na expozici železnic. Pán byl velmi ochotný, děti mohly všude vlézt a dozvěděli jsme se opravdu ohromnou spoustu informací. Úžasný zážitek. Pak už jsme jeli zpátky do kempu a následně k rybníku (Velký pařezitý). Přestože jsem měla ms, musela jsem se obětovat a do rybníku lézt s kluky já. Manžel do ničeho, co není vydlážděné, nevleze. Aspoň hlídal věci na břehu.
Následně manžela popadly nějaké střevní potíže a už to vypadalo, že pojedeme domů, protože představa, že jsem na děcka pod stanem sama a ještě se musím starat o nemohoucího muže, mne vážně neláká. To raději domů, kde máme veškeré zázemí.
Noc jsme strávili ve stanu jen ve třech, protože manžel běhal na záchod a jinak se ubytoval v autě, aby aspoň nás nechal trochu vyspat. Naštěstí ráno už byl celkem fit. Sice na dietě a rozbolavěný, ale jinak v pořádku. Byl zklamaný, protože se těšil na super snídani v restauraci a místo toho žvýkal jen suchý rohlík. Ale já s dětmi jsme si to vychutnali.
Potom jsme si udělali túru na Javořici a ke studánce páně. Potom jsme šli ještě na Míchovu skálu, kde mi Milan málem způsobil infarkt. Manžel odmítl lézt nahoru, že ho bolí nohy a že je mu moc horko. Takže jsme se šli podívat jen s dětmi. Popolezli jsme jen kousek, protože nemám sama na to krotit dvě děti na skále. Když jsme lezli dolů, tak jim říkám, že já polezu první a pak jim pomůžu slézt. Balancovala jsem na kamenu a podávám Milanovi ruce, abych ho jistila a on mohl opatrně slézt. Místo toho on skočil. Takže jsem ho jen za konečky prstů zhoupla pod sebe. Udržela jsem ho, ale infarktová situace. Navíc, jak už jsem psala v minulém deníčku, mám nějaké pochroumané rameno. Sice už s rukou hýbu, ale každý pohyb bolí a nemám v ni vůbec sílu. Takže jsem si ruku dorazila ještě víc.
Pak jsme si chtěli dát oběd v kempu. Na dveřích měli cedulku, že z technických důvodů od 15,30 do 17,30 je restaurace uzavřena. Přestože jsme dorazili v 13,30, tak nám bylo řečeno, že už nás neobslouží, že kuchyně nestíhá. Tak jsme vyrazili na oběd do Řásné. Manžel tam před lety jezdíval pracovně. Sice mne upozorňoval, že to není žádná sláva, ale já doufala, že ve vesnické restauraci to bude klidnější než např v centru Telče. Příště raději umřu hlady, než tam znovu vkročit. Obsluha pomalá, naprosto zmatená. Prvně nám donesli objednávku někoho jiného, tak jsem je upozornila, že mi si ještě ani neobjednali. Tak nám snad po půl hodině konečně donesli jídelní lístek. V nabídce asi 5 jídel, vše smažené (smažený sýr, hranolky, řízek...), to bych ještě přežila. Protože Milan téměř nejí, tak nemá smysl mu objednávat vlastní jídlo. Ani dětská porce pro něj nemá význam. Takže když někde jsme na jídle, tak vždy poprosím o talířek navíc a tam mu od někoho z nás trošku odeberu. Ještě jsem se nesetkala, že by s tím někde měli problém. Takže jsem požádala i tady, kdyby řekli ne, tak se s nimi hádat nebudu a zařídím si to jinak. Ale servírka řekla, že porci rozdělí už rovnou v kuchyni. No budiž, souhlasila jsem. Sice jsem měla v plánu mu dát ze své porce (kuřecí řízek s bramborami), bylo mi jasné, že on 1/2 porce nesní a mě 1/2 porce nebude stačit, ale tak to pak po něm dojím. Po hodině čekání jsme se dočkali a to se nás ještě dvakrát mezi tím přišla servírka zeptat, jestli máme vše. Na což jsem ji vždy odpověděla, že ne, že stále čekáme na jídlo. A ať mi nikdo netvrdí, že to byla jedna porce rozdělená na půl. To na tom talíři nebylo skoro vidět, oproti normální porci, co měl Lumír a málem mu to padalo z talíře. Navíc brambory byly studené. Ano, měla jsem si stěžovat už tam, ale já se nerada s někým hádám. Ale dorazilo mne, že na účtu jsme to měli napsané jako 2x dětská porce (tzn. 70% ceny), takže místo 115 Kč za porci, ze které by si Milan 3x strčil do pusy, jsem zaplatila asi 180 Kč, protože to rozdělili na dva talíře už v kuchyni.
Poté jsme vyjeli znovu do Telče, ale tentokrát jen na nádraží a udělali si výlet vlakem do Dačic. Lumír totiž jel vlakem jen jednou a Milan ještě nikdy. Prošli jsme si Dačice, poseděli v zámeckém parku a dali si koktejly v zámecké kavárně. A pak zpátky vlakem do Telče. Příště si musím udělat na Dačice více času. Tentokrát byl cílem výletu spíše jen ten vlak.
Nakonec jsem se dohodli, že toho "utrpení" už stačilo, kolem 8 večer jsme se sbalili a jeli domů. Původně jsme chtěli až ráno, ale tu další noc ve stanu jsme rádi oželeli.
Tak snad si uděláme během prázdnin ještě čas (hlavně manžel) a uděláme si aspoň nějaký prodloužený víkend někde, abychom si tu dovolenou aspoň trošku ještě vynahradili.