Dnes jsem šla s naší Meggy na prevenci a preockovani. Jako asi většina psů veterinarku zrovna v lásce nemá. Sice tam nevyvadi, nevrči atd., ale kdyby nekdo v nestřežený okamžik otevřel dveře, tak už ji v životě neuvidíme.😄 Jenže jak jsme odcházeli, tak před ordinací stála rodinka s ovčákem. Na první pohled bylo jasné, že to kamarád nebude. A když jsme procházeli kolem nich, tak se pes vythl a šel po nás. Asi to trvalo jen pár vteřin, ale mě to přišlo jako věcnost. V hlavě mi běželo spousta myšlenek, co mám dělat, ale žádná co by nas z toho dostala. Jen jsem na ty lidi ječela, ať si toho psa chytí. Naštěstí Meggy uvažovala rychleji a lépe než ja a zalezla během boje pod zaparkované auto, jinak by ji ten vlčák roztrhal. A to podotýkám, že nemám žádného gaucaka, ale lovce, co bez problémů zakousl i kunu. Nakonec si ho chytli, chlap něco říkal, že se omlouvaji, ale to jsem po něm jen vystekla, že je mi to hodně platný a ať ho raději pořádně drží a rychle jsem od tam zmizela. Naštěstí Meggy vypadá fyzicky v pořádku a ja mám jen trochu doskrabanou nohu. Ještě teď se klepu a Meggy taky vypadá mimo. Jsem jen ráda, že jsem se nenechala přesvědčit Milánkem, že půjde se mnou. Být v takové situaci ještě s dítětem... Fuj!