A.t.i

Den ode dne je to horší a horší. Včera jsem byla u doktorky. Snad až po 5 minutách se ji podařilo najít moji dělohu, že mám tak nízkou děložní sliznici, že nelze ani změřit. A to beru Utrogestan a začala jsem pít kontryhel. Léky na mne prostě nepůsobí a čím víc se léčím a čím silnější mám léky, tím jsem na tom hůř a hůř. Takže Utrogestan už brát nebudu a místo toho budu každé 4 dny jezdit na injekce. Prostě skvělý. Doktorka mi řekla, že jediné, co by mi mohlo pomoc dát to moje tělo do kupy, by bylo těhotenství, takže nechápe, proč pořád odmítáme IVF. Že u nás se zázrak konat nebude a pomohlo by mi to i dost výrazně i po zdravotní stránce. To stejné mi v podstatě řekli i v CAR, že jedině těhotenství by byl asi dostatečně velký hormonální šok, který by donutil moje tělo pracovat. Jenže na IVF musíme být dva. Tak jsem to vysvětlila manželovi. No zdá se být trochu nalomený, tak uvidíme, jak se nakonec vyjádří. Stejně bychom museli ještě chvíli počkat, než bychom se do něčeho pustili. Syn jde v dubnu na operaci, takže bych se mu chtěla plně věnovat a nekomplikovat to nějakou snahou o IVF. A taky bychom museli počkat, až se bodou vracet daně, abychom na to vůbec měli penízky.
A to mne ještě zítra čeká vyšetření průchodnosti vejcovodů. Sice v mém případě je to asi zbytečné, když mi nedorůstá děložní sliznice, ale já se nevzdám. Udělám cokoliv, co budu moc, když s IVF manžel nesouhlasí.