Narodil se mi chlapeček jménem Lumír

12.2.2009

Měří 50 cm a váží 3,20 kg
Porod byl císařským řezem ,
probíhal v porodnici Nemocnice Ivančice, p.o.

Tak jsem si všimla, že u Lumírka nemám popis porodu. Tak ho dodatečně dopíši, abych na to za pár let nezapomněla.
12.2. jsem měla termín porodu. Dopoledne jsem se stavila ještě v práci něco vyřídit. Tam se mne ptali, kdy mám termín a když jsem jim řekla, že dnes, tak se zděsili, abych jim tam ještě neporodila. Ve 13:00 jsem byla objednaná na kontrolu do porodnice. Na monitoru se objevily pravidelné silnější kontrakce a všichni se strašně divili, že já nic necítím. Tak mne ještě prohlídl doktor, ale protože jsem se ještě ani náznakem neotvírala, tak naznali, že je to zatím planý poplach a objednali mne na další kontrolu. Když jsem to řekla tchyni, která mne na kontrolu vezla, tak se zděsila, jestli tam raději nezůstaneme, kdyby se to doopravdy rozjelo. To jsem ale zavrhla, že tam stejně nemám věci. Tak jsme se ještě stavili na nákup a jeli domů.
Kolem 16:00 jsem i já začala cítit, že se něco děje, ale nebylo to nic strašného. Ještě jsem si zahrála na netu poker. Pak přijel manžel z práce a já si snědla buchtu plněnou čokoládou, co jsem si odpoledne koupila v obchodě. Začala jsem sledovat kontrakce a když už nějakou dobu byli pravidelné po 5 minutách, tak jsem volala do porodnice, jestli už máme vyrazit. V klidu jsem si dobalila věci a vyrazili jsme. Říkala jsem si, že jestli je to opravdu ono, tak to v pohodě dám. Kontrakce nijak moc nebolely, jen mi vždy zmrtvěly nohy. Manžel byl víc nervózní než já.
Kolem 20:00 jsme dorazili do porodnice. Udělali mi monitor, který kontrakce potvrdil. Prohlídl mne doktor s tím, že se sice začínám otvírat, ale že to vidí nejdřív až tak ráno. Ale že mají volno, tak že se mne tam nechají, ať nemusíme cestovat sem tam. Odvedli mne do porodního boxu, to už kontrakce začínaly bolet a já trávila hodně času ve sprše, která mi aspoň trochu ulevovala od bolesti. Manžel se za nějakou dobu vydal domů. Sice mne to mrzelo, ale od samého začátku těhotenství mi tvrdil, že se mnou u porodu nebude, že to nedá.
Když už mne kontrakce opravdu hodně bolely, tak mne přišla zkontrolovat PA, že jsem zatím otevřená jen na 3 cm a je potřeba na 10. To jsem myslela, že umřu. Nechala jsem si aplikovat Yal, abych se vyprázdnila. Pak mi přidělali monitor a já měla v klidu ležet na zádech. To bylo utrpení, když jsem nesměla kontrakce "rozchodit".
Kolem 23:00 jsem ucítila mokro. Zrovna kolem procházela PA, tak ji říkám, že mi asi praskla voda. Zkontrolovala mne, že jsem na 7 cm. Za chvíli přišel doktor, že jdeme na to. Zvedli mi lůžko a dali mi kyslík. V místnosti začalo přibývat lidí, každý po mne chtěl něco jiného. Jeden na mne křičel: "Držte si ten kyslík!", další zase: "Držte se pod koleny!" a já si říkala, jak to asi mám udělat, že na to mám málo rukou. Tlačila jsem a PA mi skákala po břiše, aby malého dostali ven. Já do toho křičela, že už nemůžu, že to nedokážu. V porodním boxu bylo stále víc lidí, dokonce přiběhl i doktor, který byl ještě v civilu. Já už byla tak vysílená, že mi ani nedocházelo, že je asi něco špatně. Roztáhli mne háky a snažili se Lumírka dostat ven. Pak už jsem jen slyšela: "Volejte na sál!"
Píchli mi něco na zastavení kontrakcí a běželi se mnou po chodbě. Bylo mi strašně zle a začínala jsem omdlívat. Nedokázala jsem ani udržet ruku, když mi přidělávali tlakoměr. Pak jsem dostala narkózu a konečně jsem měla klid.
Probudila jsem se na chodbě a byla mi strašná zima, ale nikdo si mě nevšímal. Když za mnou konečně přišli, tak jsem byla tak zblblá po narkóze, že moje první otázka byla, kdy se syn narodil, místo toho, abych se zajímala, jestli je v pořádku. Když mi řekli, že v 23:45, tak se mi ulevilo, že to stihl a nenarodil se v pátek 13. Dodatečně nechápu, že mne mohlo zajímat zrovna toto.
Odvezli mne na JIP a za chvíli mi poprvé přinesli mého chlapečka. Byl úžasný. Zkusili jsme přisátí, ale nechytal se, tak že to zkusíme příště. Řekli mi, abych se prospala, ale já byla plná dojmů, takže jsem neusnula. Volala jsem manželovi a následně zbytku rodiny, že už je Lumírek na světě.
Následující den mne odvezli na oddělení šestinedělí. Z počátku jizva moc nebolela, ale jak jsem se měla učit chodit, tak to bylo utrpení a bolelo to jak čert. Ještě jsem dostala nějakou infekci, takže jsem dostávala antibiotika v infúzi.
Po 6 dnech v porodnici nás propustili domů. Bohužel to přisátí se nám nezadařilo po celou dobu, takže jsem jen odsávala a krmila ho stříkačkou.