Nikdy bych nevěřila, že se někdy budu dělit o svůj příběh. Ale teď cítím, že bych měla. Abych něco z toho prostě vrátila na oplátku. Protože některé dárky nezmění jen den… ale celé vztahy. Možná i životy.
Když se nám narodil syn, byla to ta nejkrásnější chvíle. A přesto tam chyběl někdo, koho jsem si vždycky přála mít u sebe – můj táta. Neviděli jsme se roky. Bylo mezi námi ticho. Dlouhé a tvrdé. Pár vět, co zazněly kdysi dávno, a od té doby nic. Ani gratulace k těhotenství. Ani zpráva že ví, že existuje jeho vnuk.
A pak jednoho dne přišel e-mail. Žádné vysvětlování, žádné omluvy. Jen přeposlaná zpráva s předmětem: „Víno do vínku.“ Zařídil pro naše miminko 18 lahví vína. Každou s datem narození, jménem a malým věnováním: „Až vyrosteš, ať víš, že jsem na tebe myslel. Tvůj děda.“
Zůstala jsem mlčky sedět. Bulela jsem a v hlavě se mi míchalo všechno – hněv, dojetí, úleva, otázky. A pak se stalo něco zvláštního a já jsem zjistila, že se nedokážu zlobit. Tenhle dárek pro mého maličkého synka, který přivezl kurýr. To byl dárek plný naděje co prolomil zeď, kterou jsme roky stavěli.
Netrvalo dlouho a seděl u našeho stolu. V náručí držel vnoučka. A mezi námi bylo ticho. Tentokrát ne to těžké, ale to klidné, smířené. Začali jsme spolu znovu mluvit. Pomalu, a opatrně.
Některé dárky nejsou o tom, co se zabalí do papíru, ale o tom, co mohou otevřít.
Srdce, dveře, vztahy.

Tak to jsem chtěla říct a vrátit do prostoru. P.