Nějak nevím, co mám dělat, do MS zbývají čtyři dny, já doufám, že nedorazí a že se konečně zadaří a do toho všeho minulý týden začala maxikrize našeho vztahu, nejsem si vůbec jistá, jeslti to ustojíme.
Přítel dostal zakázku, která se musí udělat do konce března. Znamená to tedy, že každé ráno odchází v šest hodin a vrací se domů v půl sedmé večer, včetně sobot a nedělí. Mně je strašně smutno, ale snažím se to chápat, prostě je to potřeba udělat. Co ale nechápu je, že se ke mně chová úplně jinak, jakoby jeho city totálně ochladly. Ani mě pomalu nepohladí, neobejme, prostě nic, vůbec si nepovídáme, nevyprávíme si, jaký byl den, prostě nic. Spíš se jen dohadujeme. A den ode dne je to horší. Mimo to má každé pondělí, středu a sobotu večer trénink fotbalu, takže tam samozřejmě chodí. V úterý a ve čtvrtek, kdy je náhodou doma, tak mi usíná na klíně už s úvodníma titulkama Ordinace v růžové zahradě. V pátek to došlo dokonce tak daleko, že si začal balit věci, že odchází. Pak tedy přestal a jel nakoupit něco k večeři, udělali jsme si hezký večer, tedy jen do momentu, kdy mu kluci zavolali, ať jde za nima na pivo. Během vteřiny byl pryč. Já to samozřejmě vnímám tak, že je radši jinde než se mnou, že mě skoro vůbec nevídá a ještě jde radši za nima. Čím víc to řeším, tím je to horší. Ale já si nemůžu pomoct, občas se i rozbrečím. Už mi ani neříká, že mě miluje, nebo že mě má rád. Prostě nevím. Vím, že je ta práce hodně fyzicky náročná, ale to přeci není důvod, aby mě přestal mít rád. A to jsme pátek před tím byli na vyšetření spermiogramu a on stále básnil o mimču a teď takováto otočka. Vůbec tomu nerozumím a bojím se, co bude dál.