Tak dnes je takový opravdu hnusný den. Venku zima a sněží, když já už jsem nastavená na jaro a krásné počasí. A k tomu samé děsivé zprávy. Ráno jsem zjistila, že mimi zase nebude a možná to byl poslední pokus, vzhledem k tomu, že krize našeho vztahu mluví spíš o rozchodu než o dalším plánování rodiny. K tomu přišla kamarádka a když tady byla, tak jí přišla sms, že jí v Německu umřel příbuzný, kterého pobodali v metru a zranění se bohužel neslučovala se životem. K tomu všemu mám obrovskou depku z toho, že jsem ráno nevydržela a zeptala se svého přítele (snad jím ještě je, sama ani nevím), jestli mu vážně vůbec nechybím a on mi odpověděl, že na to nechce odpovídat. Ani nevím, jestli mi jen v ten moment nechtěl ještě víc ublížit svojí odpovědí, že ne nebo mu chybím a za této situace, co probíhá, to jen nechtěl přiznat. Ale spíš se přikláním k té první variantně. Už je to deset dní, co jsme jako dva cizí lidé, kteří kolem sebe jen chodí a maximálně vedle sebe v noci spí v posteli. Víc nic, vůbec nic. Chce se mi z toho všeho brečet a ani to nejde. Nemám chuť vůbec do ničeho, včera jsem mu chtěla udělat radost, tak jsem uvařila jeho oblíbenou večeři a zeptal se mě, jestli je to i pro něj, jako kdybych si někdy snad vařila sama pro sebe. A nakonec šel stejně do hospody. Začalo to dokonce ve mně tak mocně hlodat, že jsem propadla podezření, že v hospodě není a je někde jinde. Naštěstí ta hospoda je cítit, takže jsem se aspoň uklidnila tím, že mě můj nos nešálí a že tam vážně byl. Vůbec nevím, co mám dělat, zda to vše radši ukončit a netrápit se zbytečně dál nebo bojovat. Ale jak, když z jeho strany není sebemenší náznak toho, že by o to vůbec stál. Je mi strašně smutno.