5.11.2015 v 7 hod. jsem se vzbudila se slabou menstruační bolestí v podbřišku. Do osmi jsem se pokoušela ještě usnout a pak teda vstala. "Bolest" byla pravidelná po 10 minutách. V jedenáct mi to nedalo, tak jsem se rozhodla zkusit horkou vanu. Ta zabrala, takže od dvanácti hodin, začaly bolesti sílit, zatím pohoda. Ode dvou kontrakce po 5 minutách a stále nabíraly na síle, takže mě pomalu přecházel úsměv. Tak mi došlo, že se asi nejedná o poslíčky :-D
O půl třetí jsem dala echo manželovi do práce, aby přišel domů, že teda asi pojedeme… Manžel podle instrukcí dobalil tašku, pomohl mi se obléknout a dojít do auta. V 16:15 jsme dorazili do porodnice, natočili mi první monitor a v 17 hod. jsme byli na porodním sále. Následoval Yal, WC, sprcha. V šest mi Dr. propíchla plodovou vodu (toho jsem se bála, ale kromě tepla, žádná bolest) a že jsem otevřená na 3 cm. Následující hodinu jsem chodila a zkoušela míč za stálé podpory a asistence manžela, který mi pomáhal, jak jen bylo v jeho silách. Další monitor. Poté mi byl nabídnut epidurál, byla jsem pro. Půl hodina na boku v celkem silných kontrakcích a jehlou v zádech... to už taková sranda nebyla. Nicméně potom velká úleva, opět úsměvy a vtipy. Další monitor, otevřená na šest. Tak, že mi to urychlí, dokud to nebolí. Jenže chvíli potom přestal epi zabírat. Nevím kolik bylo hodin, začala jsem cítit tlak na konečník, další monitor. Návštěva WC a že si můžu trochu přitlačit v kontrakcích…. Za podpory dvou sester jsem se dobelhala ke koze. Zavolali dětského Dr. a jdeme tlačit. Tlak jaký jsem si neuměla ani představit, ale co bylo pro mě horší, tak dýchání a zadržení dechu během tlačení. Malej se neustále "vracel", takže se to neobešlo bez nástřihu, o kterém jsem ani nevěděla. Po 15 minutách úsilí tedy ve 22:02 byl konečně venku ten nejkrásnější chlapeček na světě. Láska na první pohled a neskutečná úleva. Na pár minut mi ho dali na břicho a pak sestra nebo dětský Dr. s hrdým tatínkem Vojtíška změřili a zvážili. Tatínek si ho popsal, a po otření jej dostal v zavinovačce. Já jsem si ještě měla užít šití. I přes injekci, se to nedalo vydržet. Takže po protestech sestry, že to mám přece umrtvený, že to nemůže tolik bolet, jí Dr. řekla, že to sice umrtvený mám, ale ne vnitřek. Konečně mi daly Entonox, který během chvíle zabral. Takže jsem cítila jen brnění. Bohužel tatínka posadily s Vojtíškem tak nešikovně, že to manžel všechno viděl…. Po šití mi sestry pomohly přelézt do postele a malý se poprvé přisál, nádhera. Kolem půlnoci jsme se přestěhovali na pokoj, dostala jsem večeři. Tatínka poslaly domů a malého si u sebe sestry nechaly do rána. Moc jsem toho nenaspala, prostě to nějak nešlo. Ráno ve 4:45 malého dovezly a už jsme byli stále spolu. Sestra mi ukázala přebalování a kojení a až do dvanácti jsem si malého mohla nerušeně užívat, pak nás přestěhovaly na odd. matek po porodu.

Za mě tedy bylo nejhorší vydržet 30 minut v poloze pro napíchnutí epidurálu a ležení během monitorů, které se točily snad pořád a pak to šití.

Rozhodně to za to ale stojí. Je to úžasný a nepopsatelný pocit mít vlastní miminko :-) Už teď vím, že do dvou let se začneme Vojtíškovi snažit o sourozence.