Někdy si myslím, že kdybych před rokem umřela, bylo by to nejlepší pro všechny.

madlalo To je právě ten stav na psychiatra - že lítám nahoru dolů. Nevím, jestli to všecko jsou jenom hormony. Nebyla jsem na dítě připravená, je to šok, psychicky nezvládám to, že je mi pořád špatně, od přítele se ještě dozvídám, jak jsem nezodpovědná, že nedodržím slovo, když něco slíbím, jenže když mu pak řeknu, že to nezvládám udělat, protože je mi zle, označí to za výmluvy. Já vím, že mi není ani zdaleka tak zle jako některým jiným ženám, ale prostě to špatně snáším. Byla jsem zvyklá chodit denně do práce, být aktivní, dělat tisíc a jednu věc současně, teď místo toho jenom ležím, bulím, zvracím a sem tam se dokopu něco udělat. Připadám si schizofrenně. Píšu tomu miminku deníček, tak se snažím radovat ze všeho týden po týdnu, jak se vyvíjí a roste, jenže pak mám stavy, že si přeju, abych nebyla těhotná a měla klid a zpátky svůj starý život. Je mi jasné, že někomu jako tobě to bude znít jako hrozné rouhání. Prostě svět je nespravedlivý - ti, kdo by chtěli děti, se jich nemůžou dočkat, a my, co otěhotníme, ani nevíme jak, si toho neumíme vážit a radovat se z toho.

A proč ne aspoň s kamarádkama teda? Však ty nikoho zavrhovat nebudou, ne? Pravda, že já mám mimi vymodlený, tak je to jiný, ale nemysli, že mě nechyta panika, jak to všechno zvládneme, až tu bude s náma.. Ale zvládli to jiný, zvládneme taky a jinak myslim, že jít si popovídat s psychologem není žádná ostuda, obzvlášť když máš zákaz to zatim řešit s někým dalším.

Ingridulka Chápu, jak to cítíš, ale já bych taky partnera respektovala, přece jenom dítě je nás obou a rozhodování o něm by mělo být taky (podle mě). Naštěstí mně manžel řekl, že to nechává na mě, až se budu cítit. Můžu klidně hned nebo až to nepůjde utajit. Ale aspoň nej kamosce by ti snad mohl dovolit to prozradit, buccaneerko .

Proč se to musí tajit u něj v práci??