Čím déle jsem těhotná, tím víc o sobě pochybuju, že to zvládnu. První dva týdny, kdy jsem ještě nebyla fyziologicky těhotná, byly poslední v pohodě. Další dva nebo tři týdny jsem skoro pokaždé brečela, když mě zabolelo břicho, a říkala jsem si, že to těhotenství je fakt strašné, protože to bylo horší než moje příšerné menstruační bolesti. Potom ty nejhorší bolesti přestaly, ale v začalo mi být ze všeho nevolno, což jsem taky obrečela. Některé dny jsem ráno myslela, že nedojedu do práce, a potom v práci, že můžu každou chvíli pozvracet žáky v prvních lavicích. Poslední týden si říkám, že bych to měla asi brát víc pozitivně. Uvědomuji si, že spousta žen má mnohem horší nevolnosti a další problémy, které se mi vyhýbají, ale stejně je mi většinu času nanic. Celý den mám žaludek jako na vodě a nejhorší jsou večery, kdy bojuju s tím, abych v sobě udržela to, co jsem přes den snědla. Hrozně mě trápí, že jak je mi špatně, natahuje mě z představy líbání, takže sex je často ochuzený a navíc po posledním krvácení už asi nemám ani odvahu mít sex, z čehož bude samozřejmě přítel hrozně zklamaný a rozladěný. Stále čekám na den, kdy se začnu na dítě těšit. Myslela jsem, že až uvidím tu tečku na ultrazvuku, něco se ve mně pohne, ale nic moc se nezměnilo. Obdivuju všechny ty ženy, které s radostí vítají druhé a další dítě. Já bych si přála mít dvojčata, protože podruhé těhotná už být nechci. Mám krizi, jestli se vůbec hodím na to, abych měla děti, když těch světlých chvil, kdy se z těhotenství těším, je prozatím jako šafránu, možná i míň...