První noc doma jsem strávila s Aničkou sama. Přiznám se, že večer jsem fakt dostala strach, jak to zvládnu. Děsivou atmosféru noci ještě dokreslovala bouřka se silným hučícím větrem.

Do půl desáté Aninka dost křičela, takže jsem si říkala, že tuhle noc sama nezvládnu. Ale potom jsem ji do deseti kojila, přebalila, položila vedle sebe na postel do hnízdečka a krátce po desáté jsme společně usnuly. Počítala jsem, že by mohla spát aspoň dvě hodinky. Překvapila mě a úplně klidně jsme spaly do jedné. Od jedné do půl druhé jsme zvládly kojení a já jsem počítala, že tři hodinky bychom mohly spát (tj. do půl páté) a potom definitivní budíček. Ale mám úžasné dítko, které spinkalo skoro do půl šesté, za půl hodinky jsme zase zvládly kojení, přebalení a mazlení a při něm maminka ještě usnula. Probudila jsem se v 8.15 hodin, což považuju za luxusní první noc doma s miminkem. Tři noční kojení, spánek nejméně 3 hodiny v kuse.

Od rána to pak bylo složitější, asi ji bolí bříško, protože pláče jenom po kojení a není to vzteky ani z rozmaru. Ale my jsme holky šikovné a statečné, takže my to spolu zvládneme. :-)

Jsem z ní úplně naměkko. Prostě se s ní mazlím, koukám na ni, brečím nad ní dojetím. Nějak nemůžu uvěřit, že ji mám u sebe. Dneska jsem dokonce myslela na porod a na tu chvíli, kdy ji ze mě vytáhli. Ten pocit, kdy je vám všechno kolem jedno, bolest, počet stehů, potoky krve...prostě je tu. (A už zase brečím.)

Takhle mi tu už dvě a půl hodiny spokojeně spinká, takže jsem zvládla uklidit, najíst se, dát si sprchu, dojít si na velkou, dát prát pračku, znovu se najíst, vyřídit telefonáty do práce, s mamkou, přítelem, zařídit si šátek od kamarádky... prostě paráda. Znáte ten pocit, kdy ani slova "miluju ji" nevyjádří to, jak jste s ní spojené, že ano? (Už zase brečím.)