Potřebuju se z toho vypsat a udělat jednu velkou tlustou černou čáru, abych mohla jít dál a netrápit se tím. Hrozně mě ty věci bolí, ale nedá se vrátit čas, jen se z toho poučit...a třeba někdo neudělá stejné chyby jako já...a nebude muset tolik litovat a plakat jako teď já.

Když se dívám na ten můj malý uzlíček štěstí, brečím, protože se ve mně mísí radost, vděčnost, údiv a výčitky, co jsem měla udělat jinak.

Když se dívám zpětně na uplynulých 9 měsíců, je mi smutno, protože vidím, že jsem je mohla prožít daleko lépe a na všechno se lépe připravit.

Byla jsem sobecká, když jsem první čtyři měsíce jenom skuhrala na to, jak je mi špatně. Zkazila jsem si veškerou radost z čekání na miminko, a i když jsem malé psala od začátku deníček a snažila se sama sebe naladit, myslím, že se mi to dařilo jen chvilkově. Celkově jsem první čtyři měsíce byla spíš nespokojená. Bříško nebylo vidět, pohyby nebyly cítit, jenom mi bylo stále špatně. A já jsem miminko docela ignorovala.

Potom přišlo oznámení rodině, v práci, ostatním. A tehdy jsem si bolestně uvědomila, že ti lidé kolem mě se těší na naše miminko více než já. Bylo to pro mě hrozné. Cítila jsem se jako krkavčí matka, která svoje dítě ani nechce, když jsem to porovnala s druhými, kteří mě zásobovali ze samé lásky a nadšení věcmi pro malou. Já jsem nekoupila až do devátého měsíce jedinou maličkost, a potom jenom plenky a pár praktických věcí. Nic pro radost, co by ukazovalo, že se na miminko těším.

Když přešly nejhorší nevolnosti, měla jsem pocit, že mám moc práce. A tak jsem těhotenství víceméně dál ignorovala, chodila do práce, dala do toho všechny síly. Bylo mi líto, že opouštím svoji třídu. Dokonce tak líto, že jsem si znovu uvědomila, že je něco špatně. Copak mám raději cizí děti než vlastní, které nosím pod srdcem? A už jsem plánovala, jak se můžu co nejrychleji vrátit do práce po porodu.

Když skončilo pololetní šílenství, bylo potřeba dopsat diplomku a učit se na státnice. A zase bylo všechno důležitější než moje miminko. Nespala jsem, jedla jsem jen sladkosti a pila minerálky, bylo mi jedno, co to udělá s miminkem. Bříško rostlo, ale já jsem ho neměla ráda. Pořád jsem myslela na to, že nechci zůstat po porodu tlustá. Každé kilo na váze mě štvalo.

Když za mnou byly státnice a povinnosti skončily, trápily mě otoky nohou a rukou, sem tam bolesti zad a já jsem si říkala, že tuhle etapu těhotenství nemám ráda. Vlastně mám pocit, že jsem za celých 9 měsíců měla jen pár světlých chvilek, kdy jsem si to dokázala užít.

Když jsem se ve 39. týdnu začala těšit, komunikovat s miminkem, zašla jsem si na masáž a začala uvažovat o porodním plánu, porodní asistentce, lepším doktorovi, přirozeném porodu, bylo už příliš pozdě. O tři dny později se malá začala hlásit na svět. Měla jsem sice porodní přání, ale nebyla jsem na to psychicky připravená. Nezvládla jsem bolestivé kontrakce, takže i přes to, co jsem si naplánovala, jsem v bolestech souhlasila s propíchnutím plodových obalů a o kontrakci později i s nástřihem. To si doteď hrozně vyčítám. Mohla jsem mít krásný přirozený porod...kdybych byla lépe připravená. Ale chtěla jsem to mít už za sebou, skončit ty hrozné bolesti, v tu chvíli v mojí hlavě nebylo miminko, ale bolest. To jsem netušila, kolik mnohem horší bolesti si způsobím tím, že mi doktorka přestřihne žílu, já ztratím spoustu krve, dole zůstanu znetvořená a tohoto rozhodnutí budu litovat snad do konce života.

Když byla malá na světě, nezaplavila mě žádná vlna hormonů, která by vzala pryč všechnu bolest. Další hodinu při šití jsem prožívala horší bolesti než samotný porod. Maličkou jsem měla na prsou, ale to šití mě stále vyrušovalo.

Když jsem došla na pokoj, chtěla jsem mít malou u sebe co nejdřív. Večer jsem ale v mých očích podruhé selhala, když od pěti do jedenácti plakala a já jsem to nezvládla a dala ji na pár hodin sestřičkám. Hrozně mě to bolelo a bolí. Celých 9 měsíců necítila, že se na ni těším a chci ji, a já jsem ji hned tak brzo po narození odložila k cizím lidem jen proto, že plakala a já jsem nevěděla, co mám dělat. Vyčítám si to, protože ji nechci odkládat, když pláče.

V dalších dnech mě šití tak hrozně bolelo, že mě omezovalo v péči o malou. Nebyla jsem schopná ji zvednout, pochovat, ponosit po pokoji, ani jemně položit do postýlky po kojení. Nedokázala jsem se s ní mazlit, protože mě bolel každý pohyb. Ještě i doma to trvalo několik dní, než jsem byla schopná ji vzít aspoň na pár minut na ruce a normálně s ní sedět, stát, chodit. Ten nástřih považuju za prozatím nejhorší rozhodnutí v životě.
 
Teď mi tu spinká krásné, dokonalé malé miminko, které mě potřebuje, je na mně úplně závislé. Někdy mi ještě úplně nedochází, že je to MOJE dcera. Ale když ji vezmu do náruče, když ji kojím, když spolu usínáme, když jí něco šeptám a ona mě poslouchá, když na mě prostě jen tak kouká svýma tmavýma očima, vím to s jistotou – CHCI JI. Každý její pláč, když se probudí zrovna ve chvíli, kdy jsem ve sprše, jakoby mě prosil: „Maminko, prosím, neopouštěj mě.“ A já hned běžím za ní, mluvím s ní, tulím si ji k sobě, pláču a opakuju jí, že ji neopustím, že tu pro ni budu, dokud budu žít.

Jsem málo vyspaná, nemůžu ještě stále normálně chodit, nevydržím stát déle než půl hodiny, změnila se mi postava, prořídly mi zuby, nestíhám si ani umýt vlasy, celý život se mi otočil naruby, ALE…já vím, že kdybych se pro NI měla rozhodnout znovu, tak to udělám i přes to všechno, o čem už teď vím, že by mě čekalo.

Ten zázrak, že to maličké stvoření je tu, je pro mě nepochopitelný. Hrozně jsem se před porodem bála, že budu mít poporodní deprese, že si ji nezamiluju, že se o ni nebudu schopná postarat, že ani nebudu vědět, co s ní dělat, ale ONA mi změnila svět.

Aninko, lásko moje, miluju tě a budu tě milovat, dokud budu na tomto světě. Jsem tu pro Tebe. Děkuju Bohu, že mi Tě dal.