Ač dnešní den má být dnem klidu, asi ani není. Tolik příprav, to by nebylo tak hrozné. Stromek v kůlně, táta v práci, tak, že to tam odstěhujeme se ségrou. Ta se na konec rozhodla, že nic tahat nebude, proto jsem ho rvala sama, ale dostala jsem ho jen do předsíně, kdy jsem si extrémně natáhla záda. Sice se těžko hejbu, ale hlavně, že se hejbat můžu.
Taky jsme si domů vzali na Vánoce babičku, mamky mamku, aby nebyla sama. Jenže ona se již delší dobu neumí radovat ze života, stále mi něco vyčítá a pořád řeší někoho jiného, jen né sebe. Mamka po operaci má často depresivní stavy a do toho babička, že mě dnešní den dohnal až k slzám. Ségra je ta, kdo není skoro stále doma, naši ji šetří a já tu jsem pro ně každý den, tak vše dělám já, nač si vzpomenou a když řeknu, že by mohli říct ségře, tak že ona nemůže, že si dělá jiné věci. Tenhle přístup mne mrzí. Ale jinak jsem ráda, že je mám a že jsem je dohnala k pouštění lodiček, k modlitbě před večeří a i šupinu od kapříka pod talířem jsme měli.

Hezké svátky, milé womenzonky. Užijte si je ve zdraví, lásce, spokojenosti, štěstí a pohodě. :-)