Dneska ráno odvezl taťka mamku do nemocnice, nastupovala tam kvůli zítřejší operaci o den dřív. Doma jsem to ještě zvládala a snažila se mamku podpořit tím, že to zvládám, že jsem odvážná. Ale v reálu? Strach. Musela jsem se jít vybouřit do bazénu, abych se uklidnila, ale to bylo pro mne jen posunutí problému na pozdější dobu. Teď, i když jsem doma s tátou, který je momentálně v hospodě, tak vidím, že nezvládám. Brečím, protože mám strach, ale uvědomují si, že i mamka má jistě obavu a táta to šel vypreparovat do hospody, aby se doma mohl tvářit, že to zvládá, alespoň si můžu v klidu pobrečet a nebude se mě ptát, co se děje... I když by to jistě pochopil. Už, aby byl čtvrtek, to jistě dostanu velké objetí od svého anděla a malých andílků. Na den přijít na jiné myšlenky, na ty krásné. :-)