Holky, asi se potřebuju vypsat...
Poslední dobou přemýšlím nad tím naším snažením a IUI a vším okolo...
Manžel by měl jít v sprnu na kontrolní spermio a já nevím...bojím se výsledku... z toho 1% se to asi těžko zlepší natolik, aby šlo počít přirozeně (i když samozřejmě vím, že i tady jsou holky, co počaly i s nulou), no ale i tak, to by se musel stát jedině zázrak a na to asi nevěřím... taky se to může zhoršit, což by nás mohlo vyřadit z možnosti na IUI a třeba by pak šlo jen IVF (jestli vůbec) - a do toho bych asi nešla, to je na mě moc... No a kdyby spermio zůstalo stejné.... tak...asi bychom měli jít na IUI a to nejlépe hned... A asi jsem magor, ale nějak věřím na osud, nebo na to, že Bůh, Vesmír nebo cokoliv jiného to nějak zamýšlí s náma všema... a když my si proti přírodě vyberem, kdy počnem...není to divné? Co když si zvolením měsíce kdy půjdem na umělko něco překazím? (a ano, vím, že i tak umělé nemusí vyjt na poprvé nebo vůbec) A snažíme se teprve chvílí, takže je čas, ale na druhou stranu, když už teď víme, že máme problém, máme se snažit třeba 2 roky a čekat...a pak stejně třeba skončit na asistované reprodukci? Není to "ztracený" čas?
Tak já nevím, jsem z toho taková přešlá, sexu si užíváme naplno, to zase ano ;-), ale už třeba ani neležím po akci s polštářem pod zadkem, protože vlastně proč, když funkčních spermií je poskromnu... 
Ach jo, ach jo...
Tak díky..ten deníček tady je skvělá věc... :-)