Holky, jdu vám všem maminkám složit poklonu a obrovský obdiv, jste nadlidsští tvorové!!!!! :-)

Včera jsem hlídala syna kamarádce, jen na pár hodin, narychlo, vyhráli nějaké lístky, tak s manželem šli. Znám obě její děti v podstatě odjakživa, dcerku asi od dvou let, malého fakt od narození, už jsem je hlídala parkrát, naposledy to bylo super, sice náročné, ale užili jsme si to všichni tři.
Ale včera? Holky, já myslela, že ho tam nechám a uteču.... Ne, že by zlobil, to ne, má pravda maminkovské období, takže bez maminky to bylo smutné, ale byl nějaký apatický (asi po očkování?) a pořád jen ufňukával (nepočítám samozřejmě řev po odchodu rodičů, ale s tím se počítalo), a nenechal se ani nakrmit, ani se nenapil, ani křupku nesnědl, ani přebalit se nenechal, kdykoliv jsem ho dala od těla, byl konec... Nereagoval na žádné naše hraní - lechtám ho, "papám" mu ručku atd...nic, prostě nezájem.... takže jsem ho asi 4 hodiny nosila v kuse na rukou, zpívala mu, hušala ho....no tyjo, už jsem fakt chtěla brečet, jak mě bolely ruce, ale položit nešel, hned řval...a i když usnul a nenapadně jsem ho chtěla odložit, vůbec, nebyla šance, tak jsem si s ním aspoň jednou polosehla/pololehla na gauč a spal na mě a já chrochtala blahem, že mi ruce neupadnou :-D 

No, ale k věci - nevadilo mi, že je takový, však kažedý má své dny, ale já byla úplně v koncích, nevěděla jsem, jestli "neumře", když se nenapije a nenají, jestli nevadí, že nemá vyměněnou plínku....kontrolovala jsem ho nonstop, jestli dýchá..... no, nervy jako blázen a vyčerpání šílené. Šla jsem hlídat hned po práci, asi v půl 6 večer, samozřejmě jsem při hlídání stihla vypít lok vody a z připravené večeře sníst půl chlebíku (od oběda první jídlo)... 

Takže všechny maminky, nechápu a obdivuju a asi budu líbat zem, po které chodíte, protože tohle je smrt :-D Jste naprosto úžasné!!!! A jinak to byla nejlepší antikoncepce všech dob!!!! 

Ono taky přemýšlím, s tím, jak nám to nejde, plus vidina, že se ženské (co si budem povídat, chlapovi zas tak ne..) změní totálně život s dítětem.... jestli na to jsem vůbec připravená...? Sice jsem rodinu chtěla vždy a nic jiného jsem nikdy neviděla jako lepší smysl života.... ale příznám se, že měním názor - ne kvůli včerejšku, to ne - ale tak všeobecně.... Fakt si nejsem jistá, jestli na to už mám a jestli to chci, takové otočení života...

Kdo dočetl celé, díky, a omlouvám se za sloh! :-)