Říkala jsem si, že to nebudu hrotit, ale začínám toho mít docela po krk. Potrěbuju se prostě vypsat... Manžel přivezl z Ruska tchýni, aby se podívala na vnuka. Naučila se to s ním pěkně a rychle a jde jí to. U nám občas pomůže - pohlídala a my jsme si zašli po strašně dlouhé době do restaurace. Skvělý večer. Ráno si někdy bere malého když se vzbudí v 6 a já chci spát - to je pomoc nad zlato.
Ale pak mi začne kafrat do výchovy, že tohle dělám špatně, tohle se MUSÍ dělat jinak, tohle má být tak a už to ve mě bublá. Tak třeba dnes mi nesedící dítě posadila do polštářů v košíku i když sedět nechtěl a vyvracel se ba všechny strany. Ne, prostě je mu prý půl roku a sedět musí. Že prý jak se to má jinak naučit? To mi bude až do 9 měsíců ležet ba zádech jak brouk? 
Nošení - prý mu mrvím záda.
Kojení - prý ho kojím moc často.
Pití - prý mu musím dávat hodně vody, ne jen MM (tady si nejsem jistá, jestli bych vážně neměla?)
Režim - má špatně nastavený režim. Prý má vstávat a chodit spát ve stejnou dobu (souhlas s tím nočním ukládáním, ale přes den? Přece nebudu dítě nutit spát jen proto, že je 12 hodin a ono by mělo spát? No tak půjde ve 12:30 nebo 45, protože tehdy prostě chce. Vždyť to záleží taky na tom, kdy vstal, jak se vyspal atd...) - a pak mi klidně vezme dítě na procházku v 5 večer i když ví, že v kočáru usne a já ho dávám mezi pýl 7 a 7 spát...

Ale to sezení mi teda hlo žlučí nejvíc (ano, sama jsem nedávno psala, jak jsem ráda, že si sám sedl, ale jak se ukázalo, dělal to špatně a že špatné polohy, takže ho už nenechávám a dávám na to pozor).

A to máme za sebou jeden týden že tří...