Byla jsem na vyšetření: Pohotovost

1.7.2018

A jak vyšetření dopadlo?

Včerejší večer jsem strávila na pohotovosti. Mé tělo zamávalo bílou vlajkou, skočilo do módu horečka a zaplo topení na čtyřicítku. Svaly a klouby žhmuly jako výheň pekelná a tak jsme zavolali rychlou. Zkusila jsem je poprosit, ať mě nevezou na tu podělanou Bulovku, leč mému praní vyhovět nepomohli. Což chápu. A tak jsem proležela hodinu a půl na přijmu, než mi vůbec dali papíry, pak další půl hodiny než mě vzali. A teď nebudu spílat na personál Bulovky, protože ti za nic nemůžou. Jsem neuvěřitelně naštvaná na naše zdravotnictví, že nedokáže zaplatit a zajistit dostačující personál do nemocnic na pohotovosti. Sanitář je tam jeden na několik oddělení a čekalo na něj 30 lidí (a to se ani v tom jeho lamentování nedalo přeslechnout, že “se nestihl od oběda ani vychcat”, konec citace), sestra jedna - protivná a nervózní a fakt nepříjemná, ale copak ona za to může (když už má v tomto měsíci 65 hodin přesčasů)? Jediná doktorka zachovala tvář a při přijmu pouze konstatovala (zatím co zavírala dveře a na chodbě po sobě hulákali sestra se sanitářem), ať se dobře podívám kolem sebe, jak vypadá naše zdravotnictví. A měla pravdu. Byl to děs a šla z toho hrůza. Opravdu je mi jich líto, že tak makají, mají nula nula prd platy, bambilion přesčasů a ještě po nich pacienti či někdo jiný křičí a očekává, že budou milí a empatičtí...
A tak mi po vyšetření tato sestra bodla jehlu do ruky, odebrala potřebné vzorky a napojila nový sáček s nějakým sajrajtem. Přičemž mě sprdla ať ležím v klidu a ruku mám dole, že jí to jinak nebude kapat a že sem nebude pořád lítat (byla u mě poprvé, ale chápu ji). A tak jsem se jen za skřípotu zubů otočila na bok neb se ozval můj žaludek a záda už to nevydržely. Sajrajt po nějaké době trošku zabral, ale měla jsem pocit, že uběhlo půl století a další čtyři mám před sebou když jsem se podívala na obsah sáčku a uviděla, že prokapala teprve ani ne 1/4. O chvilku později se dostavila moje první migréna v životě. Nepotykaly jsme si. A jak jsem v tomhle poseroutka a nikdy v nemocnicích od nikoho nic nechci, riskla jsem to a požádala sestru, jestli by mi nemohla dát něco na hlavu. Nedala. To mi prý musí dát doktorka. A tak jsem začala osnovat plán, že se k ní teda doplazím, protože chůze nepřipadala v úvahu. A i tak to bylo lepší, než nečinně ležet a čekat až mě ten bolehlav připraví o poslední kousek rozumu. A jak si asi umíte představit, jakmile jsem svezla nohy dolů z postele, že si tam teda zajdu sama, zamotala se mi hlava a já jsem sebou plácla tam, kde jsem byla. Horečka stále trvala, už jen 39,4.
Asi za hodinu přišla sestra, tak jsem zavětřila svou šanci a znovu ji poprosila o prášek. Dočkala jsem se jen odseknutí a jedovatého komentáře. Načež píchla novýsajrajt do už kapajícího sajrajtu a odešla. Tak jsem si opět lehla a modlila se, ať to zabere.
Ale abych to zkrátila. Udělalo se mi lépe, nadopovali mě něčím vážně dobrým, protože po oznámení vysledků jsem dokonce odešla sice těžce, ale po svých, sedla do taxi a jela domů.
Těhotná nejsem (podezřívali mimoděložní), infekční nejsem (podezřívali menimgokoka), takže vyvstává otázka, co teda jsem když je mi tak blbě. A odpověď zní - prostě jedna matka na mateřské, na kterou je toho moc. A teď nemluvím ani tak o práci jako celkově.
Doufala jsem, že se doma aspoň vyspím, leč to se také nekonalo. Bohužel teď nemůžu dva dny kojit. Takže v noci krmení z flašky, kterou poprvé ve spánku malý vzal (usnula jsem asi na 15 minut, než sevzbudil, ale podruhé s křikem odmítal a všude, kde ucítil moji kůži, hledal prso. Nakonec vzal flašku na milost, ale odmítl jít spát a tak od půl 4 nespím, ikdyž malého dvakrát zkusil uspat manžel. Takže skóre za dnešek 2:15 napsaného času a vidina spánku v nedohlednu neb mě bolí hlava jako střep, je mi na blití a horečka ouřaduje (sicejen 38,7, ale to taky stačí).
Vsechno mě bolí a přemýšlím, jak žít dál, protože to takhle dál nejde. A včerejšek je toho jasným důkazem.

Celé mě na tom neštve to, že jsem tam strávila celý večer až do půlnoci (a to jsme tam byli jen 3), ale to, že to nejvíc odskáčou právě lidi z nemocnice. Pacienti umí být pěkně nepříjemný a očekávají, že k nim budou ohleduplní a milí. Ale kde na to ti lidi mají brát sílu a energii? A tak jsem z toho celá huhňavá a rozmrzelá.