Jedenáctý týden je tu a s Filípkem se dějí věci... Včera večer se předvedl před babičkou - vůbec poprvé na bříšku zvedl hlavičku a koukal se, co že se to před ním děje. Sice se ještě malinko kácí k jedné straně, takže jsem mu musela podepírat ručičku, ale pokrok je to obrovskej! Dneska si pózování zopakoval, byl už jistější. Pořád je to ale obrovská makačka, kterou po minutě vzdává :) Jinak na dnešek poprvé prospal celou noc, respektive od 20 do 5 hodin. A já tak poprvé od 21. května zamhouřila oko na víc než pět hodin v kuse :) Původně jsem si myslela, co je to za blábol, že po druhém měsíci to jde s miminkama k lepšímu. Ale ono na tom něco bude. Ty první dva měsíce mám jako v mlze, hotový psycho. Teď jsem ráda, že malýho mám a fakt si to užívám. Možná mě roznesete na kopytech, ale já nebyla vzorová matka - těsně po porodu jsem byla ráda, že si to ošklivý miminko vzaly k sobě sestřičky a nejvíc ze všeho se těšila, až se vyspím. Bála jsem se chvíle, kdy mi ho přivezou. Do inkubátoru jsem se na něj šla podívat jen proto, že se to slušelo. Aby si neřekli, že jsem divná. Opravdová krize ale přišla třetí den. Měla jsem opravdu vážné puzení to miminko dát k adopci nebo do babyboxu. Aby se ho ujal někdo, kdo se o něj zvládne postarat a zařídí mu hezký život, pač já byla přesvědčena, že to nedokážu. Prořvala jsem kvůli tomu celý šestinedělí. Nebýt mámy, asi bych to nezvládla... Marně jsem čekala, kdy se dostaví ten pocit euforie, že jsem máma. Nepřicházel. A to jsme malýho děsně chtěli a čekali na něj přes dva roky. Díky bohu, že se to po těch dvou měsících zlomilo a já teď vím, že bych ho nevyměnila za nic na světě.