Přátelé, jako matka jsem totálně selhala. Kdysi jsem se zapřísahala, že nikdy nenechám dítě spát u sebe v posteli a nikdy se jím nenechám dirigovat. Jenže realita je dneska poněkud jiná... Už je to víc než čtyři týdny, co Filípek začal hodně mizerně spát. Do nějakých 4,5 měsíce byl přitom vzorové miminko. Usnul mezi sedmou, osmou večer po krátkém pohlazení, zazpívání, pěkně s dudlíčkem v puse, ani jsem u něj nemusela bejt. Vzbudil se max jednou za noc na pití a vstávali jsme po sedmé ráno. Jenže pak se jako mávnutím kouzelného proutku všechno změnilo.

Nejprve se začal pravidelně vzbouzet kolem čtvrté ráno a pak většinou ještě na tři hodiny zaspal. Načež přišla fáze dvě - ve čtyři ráno prostě padla. Takže jsme vstávali. Já naiva si myslela, že horší už to bejt nemůže, jak krutě jsem se spletla! Dráče se záhy začalo navíc budit kolem půlnoci, vždy vyžadovalo prso a teď už to dotáhlo k dokonalosti. Při dobré konstelaci spí od devíti večer do půl třetí do rána s tím, že ho občas musím pohladit, když sebou začne mlít. Při horší konstelaci (jednou za tři dny) se budí každou půlhodinu až hodinu a chce prso (jako dneska). Pozor, ale on nepije! Jen si ho tak chvilku požužlá a zase na svoji půlhoďku, hoďku usne. A tak je to celou noc. Dudlík začal před těmi třemi, čtyřmi týdny odmítat, stejně tak odmítá usnout jinak než u prsa u mě v posteli. A to jsem si říkala, že tohle nikdy nepřipustím. Jenže jsem měkota. Nějak nedokážu nechat malýho vyřvat, aby pochopil, že takhle to nejde. Hlavně tedy s ohledem na manžela, kterej každej den vstává do práce, nebo má po noční směně. Takže začarovanej kruh. Teď se modlím, kdy tohle skončí. Už se víc než člověku podobám zombie, pač většinou spím max dvě tři hodiny v kuse za noc. Zbytek je spíš krátké klimbání mezi utěšováním dráčete. Jako matka jsem prostě nemožná :(