Ahoj, všichni, tak jak jsem se těšila na letošní Vánoce (budou první s mládětem), tak je veškeré nadšené na bodu mrazu. Nejradši bych Štědrý den odsunula na jindy. Za prvé se vůbec necítím nijak svátečně, pořád ještě žijeme v krabicích, za oknem je deset stupňů, mládě bylo v noci vzhůru co dvě hodiny, a navíc se mi zdály naprosto příšerný sny... Kdyby manžel v noci neozdobil stromeček, ani bych si nevšimla, že byl doma. Tak už to běží dobrejch deset dní. Buď je v práci, nebo někde lítá. Nějakej společnej večír, o tom si můžu nechat jenom zdát. Před 20. hodinou byl doma naposledy začátkem minulého týdne. Já jsem celkem vlk samotář, ale už mi to začíná lízt na mozek, bejt v 3+1 pořád sama s mládětem. Kdyby občas nezašla máma, asi bych zapomněla mluvit. No, a včera večer jsem si naivně myslela, že když bude ten Štědrej den, uděláme si už od rána pohodičku, pohádky, hraní s dráčetem. Místo toho je manžel opět v čoudu, mládě spí a já tu sedím sama na gauči nevědouc, kdy se vrátí. Tak je mi z toho, holky, tak nějak smutno. Všechny dárky bych z fleku vyměnila za to, kdybysme měli pro sebe konečně celej den jako rodina. Tož vám všem aspoň přeju co nejkrásnější svátky, hodně zdraví, štěstí a lásky.