Dnes jsem se projevila jako totálně nezodpovědná matka. Jako tradičně jsem nechala mládě v posteli s tím, ať si pěkně hraje, zatímco já budu zametat. Hezky jsem ho zabarikádovala, aby nemělo kam spadnout, jen jsem jaksi zapomněla na kousíček mezi postelí a koncem postýlky. A to se mi šeredně vymstilo. V jednu chvíli neslyším z pokoje žádnej hluk, tak jdu zkontrolovat situaci a krve by se ve mně nedořezal. Dítě nikde! Pak jsem si teprve všimla vršku hlavičky, jak kouká z inkriminovaného nezajištěného rohu. A skutečně Filipes seděl na zemi (naštěstí díky vrozenému flákačství mi do stejného místa den předtím spadl polštářek, který jsem se neobtěžovala vytáhnout, takže mládě trůnilo na něm), zády opřený o postel a fascinovaně koukal na noční stole naproti sobě. Uffff. Vyproštění se tedy neobešlo bez trošky řevu, spíše protestního, než bolestného, takže to díky bohu dobře dopadlo. Ale ode dneška jsem teda ve střehu jako nikdy předtím...