Taky se vám někdy stane, že když vás nějaký dobrodinec zbaví dětí, máte chuť podniknout nějakou úchylárnu? Pak vězte, že v tom nejste samy:-) Plán: trošku se projít v Kunratickém lese, abych si pročistila hlavu od chmurných myšlenek posledních dní. Venkovní podmínky: -6 stupňů, polojasno, mírný vítr od severovýchodu. Vybavení: Pohorky do VH terénu, zimní bunda, těhotenské džíny, jedno mango zapomenuté v batohu, boraxglycerinové globule (ehm, předtím jsem se stavovala na gyndě a v lékárně), nevyplněná registrační karta do klubu Dr max, půl roku staré vydání časopisu Napsáno životem. Vycházka běžela podle plánu asi jen do okamžiku, kdy jsem vystoupila z busu. Aneb zastávka kdesi v divočině, odkud vedle k lesíku cesta napříč čímsi, v čem by si mohutně poliboval maximálně hroch obojživelný, takže po deseti krocích máte bahno až u kolen. Ale nevzdávám se. Nadivoko přebíhám poněkud nepřehlednou frekventovanou silnici s mizim údajnou turistickou stezkou mezi potokem a staveními. Cesta má bohužel částečně podobu bahna, částečně ledu a částečně uježděného sněhu. Jdu radši lesem. Zjišťuji, že nevím, kde jsem. Sahám pro mobil, abych mrkla na mapu. Mobil zamrzl. Při jeho oživování mi zmrzly ruce. Jdu dál. Zakopávám o dětské hřiště nenápadně skryté pod sněhem. Hurá, cesta! Jdu a nadšení mě přechází. Cepín, ledovcové šrouby a mačky jsem totiž zapomněla doma a jinak se po ní jít nedá:-) po 500 metrech nejistého balancování na krajnici dorazím k hospodě (zavřené). Inu, jdu dál a přemýšlím, zda budu muset hlady dřív okusovat to mango nebo boraxglycerinové globule. Hurá, cesta konečně vede do kopce, ta úleva. Stoupám, postupuju. Najednou za mnou cosi zlověstně zafuni. Má to asi metr v kohoutku, je to černé, chlupaté a v hubě nese cosi zakousnutého! Když se v agónii podívám ještě jednou přes zmrzlé brýle, zjišťuji, že je to jen německý ovčák s balonem v hubě. Ufff, jdu dál a přemýšlím, že mě po tomhle výletě cestou necestou nepustí ani do MHD, natož do nákupního centra, kde jsem si chtěla koupit boty na jaro. Jak by se mi teď nové boty hodily! Ty pohorky už proklatě tlacej, až mě chytá křeč do chodidla. V těhotenství se mi totiž jaksi rozplizla noha a bota je moc úzká. Inu, vylézám z pralesa na zastávku busu a jsem happy. Na pokraji smrti mrazem, na pokraji smrti hladem, ale stálo to zato:-)