Cítím se zbytečná a sama...

Ahoj. Připadáte si někdy naprosto zbyteční? Mě se to poslední asi rok nebo dva zdá snad každý den a jsem z toho opravdu nešťastná. Jsem na střední ve čtvrtém ročníku. První jsem tam ani nechtěla chodit, protože jsme neměli seznamovák a tak seznámení bylo jen spíš na náhodě, protože se všichni drželi těch, co už znali. Po čase jsem si našla kamarádky a měla jsem jich hodně. Byla jsem šťastná, tak jako na základce. Řešila jsem normální věci jako ostatní. Ale brzy jsem poznala, že jako měšťák nepatřím do maloměsta mezi lidi buď z maloměst nebo vesnic. Byla jsem prý divá, protože jsem mluvila spisovně, byla jsem ten, kdo nezná lidi, kteří oni, ta která nimi nepojede 70km na párty nebo návštěvu. Takže ve druháku začaly tyhle problémy. Přestaly se se mnou z ničeho nic bavit. Chodily všude společně, ale beze mě a když jsem chtěla vědět, proč, tak moc mluvíš v hodinách nebo jsi sprostá. Jenže jsem nikdy nenarazila na nikoho, kdo by se mou přestal mluvit kvůli něčemu takovému. Vždycky jsem se k přátelům chovala slušně, vážila si jich, pomáhala, když jsem mohla a tak. Hlavně jsem nikdy neřešila, s kým se kamarádím. Třeba o jedné naší kamarádce celé její město, i nakonec to, kde jsme studovali, říkalo, že je slušným slovem coura a mnoho hnusnějších věcí a ono to byla pravda, protože ona aj chodila tak, že jí malém vypadly kozy z trička, ale mě to nikdy nevadilo, protože to byla její věc a já ji do toho nemluvila. Stejně tak jedna další, ta zase ráda podvádí svého přítele a nebojí se to ukazovat před lidmi. V životě jsem jí k tomu neřekla ani slovo, protože to neovlivňuje to, jak se spolu bavíme. A vidíte, jak lehce se kamarádky zbavily mě. A nakonec se mě zbavila poslední kamarádka, která mě podrazila. Měly jsme jet se školou na týden do přírody. Byly jsme domluvené, že pojedeme spolu, protože se s námi nikdo jiný nebavil. Jenže ona ráno nepřišla, nezvedala mi mobil. Vzteky bez sebe, že mě v tom nechala jsem jí napsala, že mi má zvednout mobil nebo se budu na ni zlobit. Z toho rozšířila fámu, že jsem jí vyhrožovala. A bylo o kamarádku míň. Do školy jsem nechtěla vůbec chodit, protože jsem za celou dobu tam ani nepromluvila. Tolikrát jsem kvůli tomu brečela... Jenže to jsem měla aspoň kluka a nejlepší kamarádku. Jenže ani ti už nejsou. On se ke mě choval čím dál tím víc jako k hadru. Řval po mně, všechno mi vyčítal, kolikrát mě chytil silně za zápěstí. V jeho společnosti jsem neustále brečela, protože jsem z něj měla strach a jemu to bylo jedno. Pak to sám ukončil, přesto, že jsem mu pomáhala s učením, vedla ho k cvičení, počemž nabral víc jak 20kg, k tomu, aby se choval slušně a nemluvil sprostě a mnoha dalšímu, třeba jsem mu pomáhala vybírat oblečení a tak, ale pak už jsem mu asi nestačila, protože hned po mně odjel na dva týdny do Holandska s jednou, jak ji nazývají moje spolužačky, špínou. A ona? Byly jsme skvělé kamarádky, dokonce takové, že jsem skvěle vycházela s jejím klukem a ona věděla, že bych jí ho nikdy nevzala. Všechno jsme podnikaly spolu a mluvili o věcech, o kterých jsme nikdy mluvit nechtěly. Ale pak jsme jely na malý výlet, kde jely i její kamarádky ze třídy. Připadala jsem si totálně neviditelná a stačila jedna nevhodná věta, a ona se mi už neozvala. Psala jsem jí, volala, psala jsem i jejímu klukovi. Trvalo to měsíce. Pak se ozvala. Omluvila se a vysvětila to. Nějak jsme si to vyříkaly a šlo vidět, že jí to mrzí, ale pak se ztratila na 5 měsíců. Nenapsala ani pitomé ahoj. Rodiče se mě furt ptaly, proč nejdeme ven, bývalý spolužák, jestli se furt bavíme... No a pak její spolužačky přidaly fotky z akce, kde byly spolu a psaly, jak to bylo úžasné. Napsala jsem jí, že mi vadí, jak se mi neozývá, protože jsme se dohodly, že o problémech budeme mluvit, protože jsme nikdy neměly moc přátel. Dělala jako bych řešila pitomosti. A mí další přátelé mimo? Měla jsem snad už jen dva. Kamarádka se ztratila. Odešla ze sociálních sítí a přestěhovala se. Kamarád zase ztratil úplně zájem se bavit, potom co jsem přestala chodit na společné tréninky. A spousta kamarádů se se mnou přestalo bavit jen kvůli tomu, že si buď našli holku, nebo zjistili, že já s nimi nechcu být ve vztahu. To je to tak moc, chtít kamarády? A co se týče rodiny, naši se často hádají. Posledních pár měsíců už ne tak moc, ale oba pijou a pak jsou agresivní. Několikrát se rvali a mě tím asi od 14 let vypěstovali strach z násilí. S mamkou vycházím většinou dobře, ale třeba taťkovi moc vadí, že už moc nechodím ven, že nejdu třeba do kina nebo tak, ale já bych ráda, jenže s kým, když se na mě všichni vykašlali? Je na mě kvůli tomu často hnusný a mě to mrzí. Navíc teď budu končit ve škole a možná nevím, co dál. Bojím se jít na vysokou, tak jsem ani nepodala přihlášky. Mám plán, kterého se chci držet a díky kterému bych mohla skončit ještě více méně dobře, ale když kolem sebe nemám skoro nikoho, kdo by mě měl rád, bojím se, že to prostě nezvládnu. Jsem prostě sama. To je taky jeden ze dvou důvodů, proč jsem taky doma a ne ve svojem. Kdybych se odstěhovala, byla bych úplně sama, protože už teď nikoho nemám a nenarážet denně na rodinu, promlčela bych celý den. Já se prostě nemám ani proč smát, prostě nic. Chci někam jít a nemám s kým, protože na mě nikomu nezáleží. Přitom znám tolik lidí, co se přátelí s někým, kdo si toho člověka ani trochu neváží nebo ho třeba pomlouvá, ale já chci asi moc mít jediného člověka, kterému bych to mohla říct.

Bavila jsem se s bývalým spolužákem, který říkal, jak jsme my dva dopadli ještě dobře, naproti zbytku třídy. Souhlasila jsem, ale kdyby věděl, že se pomalu začínám bát chodit do třídy, jistě by to už netvrdil. Lidi mě tam přehlíží a přitom já vidím, jak mě nemají rádi. Třeba jsem se ostříhala o víc jak 15cm. Bála jsem se, že se po mě všichni budou dívat, ale nikdo si toho ani nevšiml. Nikoho to prostě nezajímalo. Před pár dny třeba učitelka řekla, že si má jedna holka ze třídy sednout za mnou. Protestovala a nakonec si sedla skoro na kraj lavice Moje spolusedící si se mnou ani dobrovolně nesedne. Holka s klukem před námi se baví s moji spolusedící, ale vždycky když se otočí, oslovují jen ji. V tělocviku na mě nevyšla dvojička. Učitel vyzval kluky, ať si se mnou jdou zahrát, ale nikdo nechtěl. Jenže učitel trval na tom, že musím mít dvojici ne jít do trojice. Zeptala jsem se své bývalé kamarádky a spolužačky. Furt mumlala cosi, že proč nehraju s tím a tím, tak jsem se zeptala holek z vedlejší třídy, které sotva znám jménem a ty si mě hned vzaly rády. Nebo jako čtvrťáci provádíme lidi po škole. Jsme rozděleni do dvou skupin - ta, co dělá prezentace a ta, co se stará o grafiku. Jsem jedna z nejlepších na grafiku, tak jsem byla v té skupině. Podruhé jsem přišla pozdě a holka, kterou jsem měla za kamarádku, mě vyměnila za její kámošku. Takže jsem šla do druhé skupiny učit to, co vůbec neumím a učitelky o tom vůbec nevěděly. Učitelka potom o přestávce seřvala celou tu skupinu, že jí dělají bordel v seznamu, a že jak je možné, že když mě potřebuje na grafice, jako nejlepšího grafika, že mě prostě přehodili. Nebo naposled se stalo tohle. Šla jsem ze záchodů k umyvadlům. Z poza stěny vyběhla spolužačka, tak jsme se obě lekly. Já ji automaticky řekla promiň, přesto, že se měla omluvit ona. Jenže ona neřekla ani slovo. Divně se chytla za nohu, tak jsem se zeptala, jestli je v pořádku, ale neodpověděla mi, tak jsem si umyla ruce a odešla. Do třídy pak přišla i se svou kamarádkou a skoro zařvala přes celou třídu, jestli jsem viděla, co jsem jí udělala a jestli jsem se jí aspoň omluvila. Jenže my jsem od sebe stály víc jak metr a půl, takže moc dobře vím, žže jsem jí nic neudělala. Jenže všichni se na mě otočili, jako bych ji tam snad skopala. Ve třídě kulhala a dělaly, jako bych jí fakt něco udělala, ale přitom jsme se ani nestřetly a to ona vyběhla z poza rohu. Já šla jedinou možnou cestou v klidu a dívala jsem se před sebe. Rodiče doma zuřili a já i brečela, protože, kdo ví, co o mě zase budou říkat. Nebo dvojičky při rozhovoru v angličtině. Nikdy ji nemám. Učitelka chtěla, abychom cvičili na ústní maturitu, tak jsem se přidala ke spolužačce a spolužákovi, kteří mě tam víc než očividně nechtěli. Nakonec mě učitelka přisadila k holce z jiné třídy, která se mnou promluvila za těch deset minut zkoušení víc než moje třída za pár dní. A tak si představte, jak vypadal školní večírek. Lituju, že jsem tam vůbec chodila. Chtěla jsem jít, že je to naposled a myslela jsem, že to bude v pohodě. Jenže tam se mnou mluvili jen dva lidi, spolužačka, kterou taky nikdo nemá rád a starší spolužák, který se ve škole objeví jednou za sto let. Ani moje kamarádka se se mnou nebavila. Nakonec všichni tancovali a já s tím spolužákem seděla a mluvila nebo jsme chodili na panáka, protože my oba jsme si představovali zábavu jinak. Jako jediný si všímal toho, že se trápím a snažil se mě aspoň trochu pobavit. Snad od té doby, co mi tohle začali lidi dělat byl jediný, kdo se mě zeptal, jestli jsem v pořádku a když jsem řekla, že je mi fajn, řekl, že lžu. Nikdo se za ty tři roky nezeptal. A kromě toho jsem strávila dlouhý čas tím, že jsem stahovala hudbu na ten večírek. bylo to víc jak 200písní, které jsem stahovala jednu po druhé. Spolužačka po mně vyjela, že jak se o to starám, že tam jedna byla dvakrát, přitom se u toho notebooku vystřídalo několik lidí a kdokoliv do toho playlistu mohl drbnout. Nebo jsem všem zachránila zadek, když jsme ve škole dělali časopis na známky. Každý měl svoji roli a své úkoly. Já si vzala tři role, jinak bychom to neodevzdali. Psala jsem články, dělala grafiku, pomáhala vést, tak se mě na konci učitelka zeptala, jestli je tam vůbec práce někoho jiného, než jen moje. Samozřejmě, že nebyla, ale řekla jsem, že se zapojili všichni, i když jsem byla já ten, kdo zůstával po škole a dodělával to. A třeba na dni otevřených dveří při pauze, se všichni ze třídy bavili spolu. Já se šla bavit s nově nastupujícím klukem, který se mnou chodil na tréninky, jeho mamkou a jeho sestrou. Ta holka mě pořádně ani nezná a on s jeho mamkou mě mají rádi, ale já jsem s nimi namluvila za pět minut víc, než během školy s kýmkoliv za fakt fůru dní. Nikdo se tam se mnou nechtěl bavit, tak jsem šla prostě za nimi. Nebo teď jsem potřebovala pomoct s matikou. Učitelka chtěla, abych si určitý příklad opsala od někoho ze třídy, abych pak pochopila, jak se to počítá, abych prošla a nikdo mi to nechtěl půjčit. Jen tři ochotní, kteří chtěli, ho taky neměli. Nakonec mi ho dala spolužačka, se kterou jsem mluvila snad třikrát v životě a to jsem se ptala asi desíti lidí...

Prostě, koho to má bavit? Nemít svůj notebook, kde se nejvíc vyřádím psaním, úpravou ve photoshopu nebo sledováním seriálů, neměla bych, co dělat a přitom bych chtěla chodit ven. Mám ráda přírodu a mám konečně pořádný foťák, baví mě bruslit nebo ráda chodím na kávu a do kina nebo na párty tancovat, protože jsem tančila asi dva roky, ale nemohu. A v poslední době je už jen jediný člověk, který o tomhle všem ví. Je to můj kamarád, kterého znám už tak 6 možná 7 let z tábora. Bydlí strašně daleko, tak si jen píšeme, ale za to denně a bavíme se o takových problémech. On třeba kamarády má, ale je tak strašně stydlivý, že neumí ani holku oslovit, tak se mi vždycky vyříká a já zase vždycky píšu jemu, co zažívám v té třídě. Jako jediný poslouchá... Opravdu nevím, co dělat. Připadám si totálně zbytečná a zničená, jako by mě snad nikdo nepotřeboval. Nevím, jak to vydržet. Brečela jsem kvůli tomu snad milionkrát a teď i u tohoto, protože když to člověk shrne, pak ještě víc vidí, jak moc je to všechno v háji. Udělalo to jen to, že ze slušné holky, co si váží věcí, mluví slušně, zdraví, chce pomáhat a je prostě svá a ne falešná, je holka, co za den skoro vůbec nepromluví a vůbec se neusměje. Kdybych odešla ěkam moc daleko, všimli by si toho snad jen rodiče a babička... Prosím, řekněte, že to aspoň někoho z vás zajímá...