Já a přítel

Ahoj, mám problém, který sama neumím ani pořádně vysvětlit, ale asi bych to shrnula do to, že se sama v sobě nevyznám. Mám nového přítele, se kterým jsem teprve chvíli (nějakou dobu jsme se znali). Moc mě miluju, říká mi to, píše. Pořád mi říká, jak je rád, že se mnou může být, a že doufá, žr to nikdy neskončí. Přinesl mi květiny (moje oblíbené), pokaždé když jdeme do čajovny (celkem často) tak platí celý účet a nechce si to nechat vymluvit což dělá 200Kč. Pokaždé když absoluvuje výlet za mnou jen cesta ho stojí 140Kč a to bývá tak jednou max dvakrát za týden. Pamatuje si o mě první poslední. Včera jsme se byli dívat po obchodech a on se nabídl, že mi ponese bundu. A nesl ji vážně tak dvě hodiny. Dělá velkého gentlemana, že mi drží dveře, věší mi bundu nebo když jdeme po cestě, on jde vedle cesty a tak. Chce abych ho naučila vše, co mě baví ať už jsou to karty nebo sport. Kvůli mě vlastně začal chodit na kickbox a do posilovny, protože jsem se kdysi, když jsme spolu ještě nebyli, že se mi líbí bojové sporty. Ze začátku mi taky skládal texty (líbí se mu rap tak zkouší psát texty) a byly opravdu krásné. Navíc mě podporuje v mém velkém koníčku - ve psaní. Ví to málo lidí a rodiče k nim nepatří. Pomáhal mi najít nakladatelství a všechno ohledně toho, kdybych chtěla jednou vydat knihu. Možná není nejkrásnější, ale když se podívám na většinu kluků avých kamarádek, shrábl by je do kapsy a tělem rozhodně. Je moc vysoký a hubený, ale teď hodně vyrostl na svalech takže jeho břicho je naprosto perfektní (vytáhlo se mu tričko při svýklání košile, aby bylo jasno). Ale já furt nevím, co je se mnou. Řešila jsem to s kamarádkou a oan se mě ptala, jestli mi chybí, když není se mnou. Ano, chybí. Někdy ne tak moc a někdy zase strašně moc. Jestli se mi líbí? Normálně nijak extra, je takový normální, žádný Ronaldo, aby jste chápaly. Ale občas se na mě dívá takovým pohledem, že nemůžu vydržet se mu dívat do očí. Jestli mě vzrušuje? Jo, jeho doteky když se k sobě přitulíme jsou úžasné. Umí mě rozesmát? Dost. Tak nevidím problém, ale on tu někde je. Cítím to tak. Když má přijet je mi hrozně divně. Většinou ho přivítám jen objetím někdy ani tím ne. Až pak se většinou dostaneme k tomu, že mě políbí. Cítím se opravdu hrozně. Připadá mi, že pro mě dělá všechno. To pro mě kluk ještě nedělal. Popravdě jsem si tak rozuměla jen se 3kluky. Jeden byl nejlepší kamarád na základní, druhý trenér a zároveň kamarád ve sportu a nakonec kluk, který se mi líbil na střední. Asi si vážně rozumíme moc. Ale připadá mi, že po těch dvouch sukničkářích, co mě chtěli jen využít a kamarádovi, který se mi tolik líbil (bohužel ne tak moc opětovaně) na to nemám. Jako bych na to byla moc zraněná a moc špatná pro tak hodného kluka (jo kdysi se choval trochu jako grázl,ale to jsem ho ani neznala a pak se šíleně změnil). Připadá mi jako bych mu tu lásku neopětovala a přitom bych moc chtěla. Připadá mi, že jsem si zvykla žít stylem, že vypadám dobře, tvrdě makám na těle, mám plán o plánu, učím se pokud je možno a starám se o rodinu a přátele. Možná jsem si moc zvykla, že já jsem ten, kdo je sám a koho mají lidi rádi, ale kluci mu ubližují citově. Nevím, opravdu si připadám hloupě. Ale začala jsem to brát vážně, když jsem asi před hosinou šla spát a já nemohla usnout s tím, že jsem se kvůli tomu šíleně rozbrečela. Je možné, že bych šla na operaci se žaludkem a on tím trpí víc než já. Hrozně se o ně bojí a rád to říká. Rád ukazuje, že jsem s ním, ale co já? Připadám si jako bych byla arogantní nebo sobecká a to jsem taková nikdy nebyla. Ani si na to nepřipadám mladá. Předchozí dva kluky jsem milovala naprosto šíleně, ale když mi pokaždé ublížili tak to nejlepší není, že. Hlavně mě má za bodně silného člověka, že jsem zažila šikanu, často se neshoduji s rodičema a hádky u nás jsou už naprosto kritické, že jsem dvakrát naletěla, že mě někdo miluje nebo že člověk, který mi pomohl, když jsem se bála chodit do školy mnou lásku neopětoval. Když se můj kamarád vytratil z tréninku a už se neobjevil a teď ta možnost operace. Říká, že na život jsem jeho velký vzor. Že se pořád držím, ať se mi děje cokoliv, ale já se cítím jako rozbitá, jestli chápete. Jako bych byla natolik ublížená, že už nevím, jak to napravit (nojo občas jssm cíťa). Ani pořádně nevím, na co se ptám. Doufám, že vy jste to pochopily, prorože já se v sobě nevyznám. A jestli jste to dočetly až sem, tak děkuji, protože se cítím mizerně. Děkuju za každou radu,typ či připomínku a doufám, že tu nemám moc chyb, protože píšu na telefonu. (Pro zajímavost, protože mi je jasné, že by to někoho vzhledem k situaci mohlo zajímat - oboum nám je 17let)