Jak se mám vyrovnat se vším, co je realitou
Ahoj.
Ani nevím, jak začít. Je mi 30. od narození trpím chronickým metabolickým onemocněním a postupně se k tomu přidávaly další více či méně související problémy. Rodiče mě hlídali jako oko v hlavě, protože jsem jako malá byla pořád v nemocnici, za posledních 10 let jsem dvakrát bojovala o život na JIP. Vlastně jsem dodnes jednou nohou pořád ve špitále, tedy spíše jsou zdravotní problémy na každodenním pořádku. Tím, jak mě věčně hlídali, jsem vlastně ve škole neměla kamarády, protože jsem nejezdila na výlety, nepouštěli mě s nimi ven atd. Když jsem přišla do velkoměsta na střední, moje máma mě až asi paranoidně hlídala, abych se nezačala tahat s nějakýma partama, spát s klukama atd. Ale strašně to přeháněla. Časem jsem z ní byla strašně vynervovaná, co při sebemenší zmínce o večeru venku nebo o nějakým klukovi ztropila za scénu (bydlela jsem hodinu od města a denně jsem dojížděla, aby mě naši na očích a ne na intru-asi zkaženou a zbouchnutou). Takže jsem začala kluky eliminovat, protože jsem jinak musela lhát a strašně jsem se do toho vždycky zamotala Asi pod vlivem toho všeho jsem navíc jako teenagerka zpozorovala, že jsem na kluky tak nějak apriori protivná, takže o mě ani nikdo nestál. Moje zdravotní problémy při přechodu na výšku začaly být s příchodem náročnějších věcí prostě větší, fyzicky i psychicky. Tak nějak kolem 20 jsem se do sebe dost uzavřela a strašně řešila, jaký bude můj život vlastně dál. Kluky, se kterýma bych bývala chtěla být, jsem tím strašně odrazovala a hned jsem jim "raději" malovala tu horší budoucnost, což všechny odradilo, takže moje vztahy trvaly tak měsíc maximálně. Navíc je pro mě nemyslitelné odnosit a porodit zdravé vlastní dítě, to s náročností metabolického onemocnění a mým dost zhuntovaným tělem nebude možné, i když gynekologicky by to šlo. Upnula jsem se ke studiu a na čas zapomněla na partnerské problémy i na ty děti. Ale jsem ženská a tudíž je to pro mě asi přirozené. Vždycky se objeví nějaké období, kdy tím strašně trpím. V průběhu těch mých 20-30 let studuji (te´d dělám doktorát, takže bakalář, magistr a PhD kontinuálně) a fakt mě to hodně baví, snažím se pomáhat jinak nemocným, protože sobě nemůžu (nemám MUDr). Ale za tu spoustu let jsem si asi zvykla být sama a nemít vedle sebe pořád někoho nastěhovaného. Možná to nazvete sobeckostí, ale je to sociology a psychology popsaný celkem běžný jev starých mládenců a dam. když jste dlouho sami....už nemám chuť si najít partnera, který by se se mnou pravidelně a často stýkal nebo se mnou momentálně dokonce žil. A to neberu v úvahu fakt, že můj zdravotní stav je fakt náročný časově, fyzicky, psychicky i docela finančně a sama dítě neporodím. Můj vztah k mužům je takový, že je mám samozřejmě ráda, občas se i tak nějak zamiluji, ale jen u naprosté menšiny z těch, o které stojím, mám pocit fyzična a chemie. Od hodně mužů nechci, aby na mě sahali, je mi to dost nepříjemný, i když je mám jinak opravdu moc ráda, takže odmítám i kamarádkou doporučovanou seznamku. Já toho, s kým si intimnosti umím představit a nevadí mi v praxi, musím tak nějak potkat a cítit, že to je ON. Což o to víc znesnadňuje nějakou malinkou šanci, že by se třeba někdo našel. K adopci a náhradnímu mateřství potřebuji manžela, minimálně partnera a v případě žádosti samoživitelky perfektní zdraví a slušný konto, což ani jedno nemám a mít nebudu. Souhrn: jsem třicátnice žijící v domě rodičů, protože nemám na to vyhazovat peníze za nájmy a dokonce v některých zdravotních komplikacích potřebuji, aby u mě někdo byl, bydlet úplně sama bych nemohla. Jsem inteligentní, menza říká 139, takže mi to snad ještě myslí a přes metabolické onemocnění nejsem invalida na hlavu, což mně ale v těch fyzických indispozicích prostě nepomůže. Moje blízké okolí a dokonce už i někteří známí a kamarádi se na mě koukají buďto jako na stoprocentně lesbu nebo hodně divnou, protože nebydlím s partnerem, když už ne manželem, a nelítají kolem mě děti. Permanentně do mě někdo rýpe "s dobrým úmyslem" upozornit mě, že mi sakra ujíždí vlak a kdy že už se konečně vdám a jakto, že jsem mamánek a bydlím v domě rodičů a že ty děti taky snad jednou přijdou. Nevím, jestli si dovedete představit, jak je otřesný tohle pořád poslouchat a cítit se tak strašně společensky méněcenná. Navíc se tak cítím i sama, to není jen řečma okolí. Dnes je sice čím dál víc singl nebo nesezdaných párů atd, ale já to mám ještě o něco horší. Já si to ani vlastně zpočátku nevybrala, já jsem k tomu všemu tak nějak došla. ten postoj k mužům asi pramení z toho dětství a pak puberty, kdy to přeháněla s vlivem moje matka. Je to můj logický závěr, s nikým jsem to nerozebírala. ty děti, bohužel, mít zkrátka nemůžu, ale tím víc je vám asi jasné, že bych jedno hrozně moc chtěla. na druhou stranu se vlastně ale panicky bojím, že kdybych nějaké měla, a třeba i adoptované, že bude nemocné a něco se mu stane atd atd a to mě zase vrací k tomu pocitu, že raděj ani žádné nechci. Je to odporný kolotoč, kdy si sama přijdu jako totální labilní kráva, ale fakt jsem to neměla a nemám jednoduchý. Teď mám zase to období, kdy jsem z toho totálně zoufalá a pořád jenom brečím. Je to o to horší, že jsem se v zahraničí do někoho po strašně dlouhé době (snad 7 let) opravdu zamilovala, přitahoval mě i fyzicky (huráááááááá), byl tak něžný a dával mně to, co jsem tak dlouho nezažila! Ale krachlo to, po 4 měsících jsem se náhodou dozvěděla, že je vlastně ženatý a už dítě má. Hm, dovedete si představit, jak mně bylo. Užuž jsem myslela, že na stará kolena najdu někoho vyhovujícího a že to fakt bude i fungovat. Před rokem jsem si řekla, že pořídím domů psa, s naším starým, který už zemřel, to bylo o moc lepší. jenže tenhle mazlík je dost kousavý, útočný atd, takže to prostě domácí mazel není, spíš tak pro strach. Čili žádné zlepšení. Už tady plácám dlouho, nezlobte se, potřebovala jsem říct všechno, ale nějak to nešlo zkrátit, abyste zkusily pochopit, jak mně je. Asi nežádám recept na šťastný život, ale asi bych potřebovala nasměrovat, jak se se vším snažit víc vyrovnat, protože já už nějak nemám sílu a nevím, jak víc se snažit nebo si pomoct a trochu ulevit. Teď, v tomto období, kdy se pořád kolem mě někdo vdává a rodí děti, příště, až to zase přijde, a ono to přijde znovu, pokud to vůbec ještě někdy poleví. Protože já už si fakt partnera nenajdu a dítě mít nebudu. Prosím neříkejte, že to bude dobrý a že na mě někde někdo čeká, protože to je jen takové plácání do vody a rozhodně to neuklidňuje, spíše naopak.
Každopádně, pokud jste dočetly až sem, tak díky za čas a kdybyste chtěly něco napsat, budu opravdu moc ráda.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
2.11.2015 6:56
Uff, rozhodně to tedy nemáš jednoduché a chápu, že propadáš do určité sebelítosti, taky to na mě vždycky s podzimem padá. Ve 30 rozhodně nejsi stará a žádný vlak ti neujel. To je taková optika lidí, kteří to prostě mají nastaveno jinak (řekla bych "klasicky") a pokud to jejich šablony někdo nezapadá, je to podezřelé. Mě je 31, děti taky nemám, pořád jsem střídavě u rodičů (i když přítele mám už dost dlouho) a úplně tě chápu. Důležité je říct si, že je to tvůj život (a chceš ho žít tak, abys byla spokojená ty, i když máš zdravotní komplikace), nikomu do toho nic není, a není tvojí povinností vyhovovat cizím očekáváním.
V mém okolí je docela dost mladých lidí, kteří bydlí s rodiči. Já bych to nebrala jako nějaký životní nezdar. Prostě je to oboustranně výhodné, jak finančně (taky nejsem fanda hypoték), tak časově (jednou nastane doba, kdy i rodiče začnou potřebovat určitou péči a když už, tak podle mě je lepší mít je doma, než za nimi neustále dojíždět).
Co se týče chlapů, mám to nastavené úplně stejně. Do seznamky bych taky nikdy nešla a toho, s kým bych mohla být, jsem vždycky poznala na první pohled.
Pokud takto kontinuálně studuješ, je jasné, že se rodičovství trochu posune, ale neznamená to, že k němu nikdy nedojde. V mém okolí je naopak docela dost chlapů nad 30, kteří mají problém vůbec někoho najít (a to nejsou už rozvedení, ani nemají děti). A rozvodů je spousta, tak si nemyslím, že pro ženskou v našem věku by bylo nemožné vybudovat vztah. A už vůbec si nemyslím, že ve 30 bys měla tak zaběhlé koleje, že by se ještě nedaly položit jinak.
Prostě dej hlavu vzhůru, vždyť budeš PhDr, to dokáže málokdo, a navíc takhle brzy! Je spousta žen, které jsou šťastné až v druhém manželství/partnerství, tak prostě to první, nespokojené, přeskočíš . -
2.11.2015 14:21
Ahojky, porad mi v hlave visi tvoje povidani o zivote a tak jsem se rozhodla podelit se s tim mym. Ja mela vzdycky vsechno. Uzasnou rodinu, ktera me miluje. Krasny detstvi. I kdyz nasi nejsou buhvijak bohati, na vanoce hromady darku. Ve skole premiantka. Vzdy s usmevem na rtu. U kluku a v podstate u vsech jako ta oblibena. V puberte podstate to same. Obcas zklamani z rozchodu, jinak super zivot, skvely a krasny kluk. Vse skvele vychazelo. Stastny clovek. Neco ale bylo jiny: uz odmala jsem byla hodne precitlivela, ale nenarusovalo mi to nijak muj uzasny zivot. Az jeden den po stredni se neco stalo. Zacala jsem upadat do strasnych depresi a fobii. To, co jsem driv zvladala, najednou strasny problem. Nemoznost vyrovnat se se skutecnosti, s realitou, otazky o zivote... Prubek se rapidne zhorsoval, navsteva obvodniho lekare, psycholog, psychiatr. Deprese me v podstate zborily muj zivot jako dum z karet. Nepravovala jsem, nestudovala, cely dny prospala a desila se az se probudim. Leky mi pomohly, dodelala jsem si vysokou a bylo to lepsi. Nikdy uz se to ale nevratilo do stavu stesti a radosti. Porad je to ve mne, snazim se fungovat bez leku a v zivote me dokonce potkal krasny zazrak: narodil se mi syn, moje vsechno. Strasne me ale mrzi, ze se mym ustaranych myslenek nikdy nezbavim. Nikdy nebudu jako vetsina lidi. Premyslim nad spousty vecma, kteri ostatni vytesni, pro me problem. Ja uz utikam od reality do te svoji, to je pro me reseni. Casto si rikam, proc zrovna ja? Protoze jsem to ja. Kdybych to nebyla ja, nemam sveho uzasneho syna. Zivot je holt tezky, kdo tvrdi opak, lze. Casto si predstavuji svet, jak zpiva Lennon v Imagine. Nejake krasne misto, kde vsichni dobri lide jsou a je tam bezpecno. Preji ti, at jsou dny, ktere budou stastne a radostne. Vsechny zive bytosti s vyjimkou cloveka vedi, ze podstatnou vlastnosti zivota je radost ze zivota. Tohle jsem jako dospivajici mela vyvesene na dverich. At najdes v zivote vic radosti.
-
2.11.2015 9:27
Omlouvám se, že anonymně, ale přesto odpovím. Nechci říkat, že to bude lepší, nebo že na tebe někde někdo čeká... Můžu ti jen říct svůj příběh. Od mala jsem byla obyčejná holka, která měla jen slabší imunitu. Když jsem byla v páté třídě začaly mi obrovské problémy s břichem, průjmy, zvracení, obrovské křeče znemožňující chození. Prostě se jednou za čas objevily a pak zmizely. Jenže z jednou za čas se stalo jednou za týden a pak jednou za dva dny. Pak jsem přešla na střední školu a k problémům s břichem se přidaly ještě problémy s tlakem a alergiemi. Potravinová alergie a k tomu alergie na téměř všechna antibiotika. Na JIPce jsem se objevovala pravidelně tak minimálně jednou za měsíc s prudkou alergickou reakcí. Z první střední jsem tedy musela odejít, protože jsem ji se svým zdravotním stavem prostě nedávala. Pak jsem si našla přítele a k tomu začala mít sex a podobně. Takže s tím přišlo i rozhodnutí o antikoncepci. Lékařka mi ji schválila zhruba po roce užívání už na nové střední se moje břicho ze stabilizovaného stavu zhoršilo o 100% strávila jsem doma na lůžku s maličkými prodlevami zhruba 3 roky. Střední jsem tedy dělala dá se říct z postele a ne 4 roky, ale 6 a co hůř. Lékaři prostě nic neobjevili, takže podle nich problém v hlavě. Psycholog i psychitr co mě vyšetřili řekli, že v hlavě to není. Nicméně psychologa jsem si ponechala protože se svým stavem už ze svého života šílím. Občas na mě už prostě doléhají stavy, že nikdo neví co to je, a že už to nikdy nebude jako dřív... Od mala jsem si moc přála velkou rodinu, manžela dvě psiska a tři děti. Najednou je mi 23 moje mamina už v tý době měla dvou leté děcko a dělala magisterské státnice. Já jsem druhý rok na bakaláři a stále bydlím s rodiči. Biologické hodiny tikají a já vím, že zbytečně, vždyť většinu času se kvůli svému stavu nejsem schopná postarat ani sama o sebe, natož abych chodila každý den do práce a pak byla těhotná. Jedinou útěchu mi poskytuje to, že jsem si našla přítele, který semnou celým tímto martýriem prochází a stále je semnou. Netuším, kterej anděl strážnej mi ho poslal, ale i když to není žádný model, tak o kom jiným bych mohla říct, že mám doma někoho kdo mě plně chápe, respektuje, stará se o mě a nemá z toho "nic" jak rády říkají moje spolužačky protože sex jsme spolu měli jen jeden rok. Pak už to můj zdravotní stav nedovoloval. Už to bude brzy skoro 8 let a já jsem vděčná, že ho mám. Takže věřím i když takových není hodně, že se někdo takový dá najít. Můj přítel mě plně chápe už proto, že sám měl špatné dětství kvůli nemoci. Věřím, že jednou taky takového najdeš. A nemáš se za co stydět jak bylo psáno výš. Budeš PhDr. To nemůže říct jen tak někdo. Velice tě obdivuji protože podle tvého popisu jsou mé problémy úplné nic a přesto jsi zvládla PhDr, a já každý třetí den lituji sama sebe a musím se hodně přesvědčovat abych vůbec vylezla. Takže za mě. Jestli jsi taky dočetla až sem. Gratuluju k tomu, že budeš PhDr. A držím ti pěsti, abys našla někoho komu bude záležet na tom jaká jsi doopravdy. A i kdyby nikdo takový nebyl. Určitě to zvládneš. Jsi totiž podle toho jak píšeš o moc silnější než já. Po dočtení tvého textu jsem si říkala, že jsem vlastně proti tobě úplně slabá.
-
2.11.2015 9:51
Dočetla jsem!
Abych řekla pravdu, tak když jsem to dočetla, tak jsem chvíli jen tak koukala z okna a přemýšlela nad tím, čím vším si musíš procházet a jak to musí být všechno těžké a jak bych takovou situaci řešila já...
Zaprvé bych ti chtěla říct, že nevím co lidé okolo tebe mysleli tím že ti ujíždí vlak. Sice nemáš ráda takové to utěšování, ale kdyby ti "ujel vlak" předpokládala bych že ti je alespoň 55 let. Každý má nastavené své priority jinak. Někdo má raději karieru a na rodinu se cítí třeba mezi 35-40 lety. A taky se to dá. Já osobně jsem karieru nikdy nepreferovala, spíš jsem byla na to zázemí vlastní rodiny. Každopádně bys nad vším neměla kreslit dělat čerta na zeď. Měla bys vidět více věcí pozitivně. Mě se třeba nedaří otěhotnět. Já to prožívám fakt hrozně. Jako by to bylo včera co jsme se začali snažit.To teď rozebírat nechci, jen chci říct, že každý člověk prožívá různé etapy jinak. Každopádně se podívej okolo sebe. Najdeš takových věcí, které jsou tak krásné a pozitivní. Třeba že máš rodiče, že jsi jim na blízku. Co jsi už dokázala a vystudovala. Budeš jednou pomáhat ostatním lidem, kteří budou potřebovat tvoji pomoc. Jsi více potřebná než si myslíš.
Nesmíš si říkat, že si už nikdy nikoho nenajdeš, že nebudeš mít děti. Odrazuješ od toho sama sebe. Proč si neřekneš: Mám ještě dost času abych si někoho našla. To že ti je 30 neznamená, že tvůj život skončil. Naopak, jsi v krásném věku a některé ženy třeba ani nenapadne mít v takovém věku dítě. Chtějí ještě počkat.
Proč nezkusíš dát nějakému muži příležitost tě více poznat. Když si s někým vyjdeš na kafe, tak mu třeba na 4, 5 schůzce řekni, jak to máš, že máš zdravotní komplikace a že s tím máš starosti. Ne všichni jsou stejní. Jinak seznamku bych také nedoporučovala. Jsou i jiné způsoby jak navázat kontakt. Musíš si také uvědomit, že je třeba lepší žít takhle, než se třeba nehýbat, nebo být invalidou a být 100% závislý na pomoci druhých. Je lepší mít tohle, než nemít třeba střechu nad hlavou a potácet se s takovými problémy někde na ulici. Máš kolem sebe lidi, kteří tě třeba shazují? Těch se zbav, přeci nemáš zapotřebí, aby ti kladly na srdce, že si musíš někoho najít, nebo mít děti. Každého je to jeho věc !! A vím, že si některé věci pak vezměš k sobě, ale to je chyba. Musíš svému štěstí někdy dopomoci. Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře.
Najdi si štěstí, když budeš sedět doma, tam ho nenajdeš.
Doufám že tim ůj román alespoň něco dá. Přeji ti v životě hrozně moc štěstí, protože věřím, že ho ještě najít dokážeš
-
2.11.2015 10:35
Opravdu to nemáš jednoduché, ale zdá se, že jsi silná (i když si tak možná nepřipadáš) a se vším bojuješ. Každopádně 30 není pořád žádný věk. Smířit se s tím, že vlastní děti dost možná nikdy mít nebudeš, je těžké, to bez debat. Ale.... to neznamená, že nemůžeš mít partnera. Tohle opravdu nevzdávej, teď tě někdo zklamal, no a co, není to jediný chlap na světě. Toho správného k sobě můžeš klidně najít třeba až za pár let, ale není důvod, aby se takový nenašel, který tě opravdu bude mít rád a s kým si budete navzájem oporou. I kdyby bez dětí. Anebo třeba může mít děti z předchozího vztahu, kterým bys mohla být druhou mámou.
I když píšeš, že nechceš slyšet, že na tebe někdo někde čeká, neříkej si, že je to nemožné a naopak v to věř, že tě takové štěstí jednou čeká. Nikdy jsem neměla takové zdravotní problémy jako ty, takže to může vypadat, že se mi to lehce kecá, ale minimálně znám ten pocit, kdy je ženské 30, je už dlouhé roky sama, jenom kouká, jak ostatní řeší svatby a děti a sama si přitom připadá úplně nemožná (v mém případě tlustá a ošklivá) a s odporem k seznamce. Taky jsem nevěřila, že někdy najdu někoho, kdo by o mě stál. A našla jsem...
Tak hlavu vzhůru, přeji hodně sil k dalšímu boji - fyzickému i psychickému. Život nemáš jednoduchý, ale jen na tvém přístupu záleží, jaký si ho uděláš. -
2.11.2015 12:07
Holka, holka, Ty sis užila...start jsi opravdu neměla jednoduchý. Některými postoji mi připomínáš mě - jak já nesnášela ty kecy, že to bude dobrý, že na každýho někdo čeká, apod.....
"Na každýho přece ne..." - říkala jsem si - "jsou i lidé co zůstanou sami" - a to je prostě fakt. Na druhou stranu, je víc možností jak prožít smysluplný život - některé z nich ovlivníme, jiné jsou často dílem náhody. Když to řeknu trochu poeticky - i s horšími kartami se dá zahrát dobrá hra. Zkusila bych se soustředit na věci, které ovlivnit můžeš. Jedna z nich je oprostit se od myšlení typu "postoj k mužům asi pramení z toho dětství a pak puberty, kdy to přeháněla s vlivem moje matka". Tím nemyslím, že by Tě Tvá matka v tomto smyslu negativě neovlivnila, ALE - teď už jsi dospělá, je třeba převzít zodpovědnost za svůj život a přestat svádět vinu za svůj stav na rodiče (tady si myslím, že vím o čem mluvím, protože sama jsem vyrůstala s hysterickou matkou a navíc alkoholičkou...).
K tomu věku - dodávám, že sama mám kolem sebe spoustu lidí, kteří našli životního partnera až po třicítce (včetně mě). Nicméně řečí typu, že mi ujíždí vlak jsem si vyslechla taky přehršel, takže chápu jak je Ti to příjemné :-/.
Seznamky nejsou špatná věc (sama jsem se tak poznala s manželem), ale je třeba brát je s rezervou a nemít příliš velká očekávání - pouze jako další možnost, která Ti může zvýšit šance na seznámení. To, že se s někým sejdeš na kafe, přece neznamená, že by ses musela do čehokoliv nutit. Není co ztratit, můžeš jen získat.
Hodně štěstí do budoucna.
-
2.11.2015 13:28
Jo přesně tohle jsem si řekla, když jsem se po 12 letech rozešla s mým bývalým. Bylo mi čerstvě 30 let a já jsem si udělala závěr, že nikoho už nikdy nenajdu a zůstanu bezdětná. Kamarádi si ze mě dělali srandu a to mě nejvíc štvalo. Jo máš pravdu, že jsem si neprošla tím co ty a zdravotní problémy kromě srdeční vrozené vady jsem neměla. No nicméně, začla jsem se tedy věnovat rodičům, tak na ně asi konečně budu mít čas, vždyť toho pro mě udělali tolik. Jela jsem s nima na dovolenou s tím, že si je konečně užiju, no a neužila......našla jsem tam manžela a i když se nám potom děti nedařili několik let, tak teď v 36 čekám druhé. Bohužel nevím, co ti po zdravotní stránce je,ale dnes už dokážou doktoři tolik, že třeba to miminko by šlo, když najdeš i toho pravého co tě podpoří a pomůže. Dělat závěry ve 30 je hrozně brzy. Taky jsem si to myslela a tak čerstvě po 30 jsem každý den byla na seznamce a každý den měla nějaké rande, ve směs byly všichni nějaký psychopati a někdy jsem si až říkala, že jsem mohla skončit špatně, ale docela jsem si to po té 30 začla užívat víc než předtím. Moc ti přeju, ať si najdeš někoho s kým budeš šťastná a možná to bude i brzo