Jak se přenášíte přes pesimismus partnera? Jak to na sebe nenechat pusobit?

Ahoj holky, omlouvám se za anonymitu, ale je to dost osobní a nejspíš to bude i delší. Mám takový, ani nevím, jestli mužu říct problém. Jsme spolu s mužem 8 let, máme dvě malé děti. Je to zodpovedny, spolehlivý chlap, bohužel nevyrustal v přiliš laskyplném a chapavem prostředí, občas ho trápí šílené vybuchy vzteku. Kolikrát koukám, jaké situace zvládá s klidnou hlavou a přehledem a pak vybuchne kvuli prkotině a neovládá se. Kdysi jsem měla tendence mu ukazovat, jak je jeho chování škodlivé, vysvětlovat mu, at se zklidní, ted už vím, že při takových vybuších mám mlčet a počkat, až se zklidní, protože jinak z toho byly hrozné hádky. Potiž je v tom, že nikdy nepřizná, že to nezvládl. Jediné, co teda přizná tak je že kývne, když řeknu, že jeho reakce byla neadekvátní, ale pak dodá, že to byla moje vina, že jsem ho vyprovokovala, měla jsem udělat, co mi řekl. Funguje to mezi námi dobře jen proto, že jsem vždy ta, která se donutí zklidnit a potlačit svoje emoce. Ptá se mě na muj nazor v drobných věcech, nepodstatných, ale když mi říká svuj nazor, musím souhlasit, jinak to toiž vede k hádce, na téma uprchlící, politika a cokoliv takového jsem si zvykla už jen poslouchat, co mi k tomu vykládá on a projevit svuj nazor jen když souhlasím. Jinak ho to totiž zase vytočí a je hnusný. Já tuším, co se za tou jeho reakcí skrývá, je hodně fixovaný na to, aby ho lidi respektovali, mám takový dojem, že si muj nesouhlas spojuje s tím, že si ho nevažím, vím, že to co tu píšu zní hnusně, ale on je moc hodný chlap. Děti miluje, muzu se o něj kdykoliv opřít, co je potřeba to zařídí, jen je hodně zaměřený na to, jak je svět nespravedlivy, jak práci on musel dělat víc, než tamten a jak je to nefer... myslím, že to všechno plyne z jeho nejistot a strachu, které maskuje takovýmito vybuchy a siláckými postoji. Včera jsme jeli autem, tak jsme se bavili a říká mi, že přemýšlel nad tím, že život je stejně zvláštní, že nežije v bytě, jaký chtěl, má auto, které nechtěl, ale takové, na které měl peníze, na dovolenou taky nejezdí kam chce, ale co dovolí fin situace, práci takovou nikdy nechtěl a dělá ji, jen abychom měli na živobytí... Poslední dny je uplny bez energie, bez síly, chlap jak hora a pořád ho něco bolí, je vyčerpaný psychicky i fyzicky. Je mi to líto, ale nemám ted moc své energie, abych mu byla dostatečnou oporou, snažím se přijít na to, jak ten jeho pesimismus a negativitu na sebe nenechat pouštět, at mě to neovlivnuje, snažím se vždycky si kolem sebe představit bublinu, jak se doporučuje, ale moc mi to nejde. Už si spoustu věci od něj neberu osobně, protože vím , že nejsem přičinou jeho "stavu", vlastně je mi ho moc líto, že se tak trápí, ale dokud nezměni svuj přistup k životu, nic moc nenadělám. Tak mě zajímá, jak čerpat energii pro sebe a at mě to časem nesemele taky?