Jak se vyrovnat s tím, když se nedaří otěhotnět?
Ahoj holky, prosím vás jak se psychicky vyrovnáváte s tím, že už delší dobu nemůžete počít a stále se nedaří? Já už jsem opravdu zoufalá, nevím co mám dělat 
Jsem na pokraji sil. Už se o mimi snažím skoro dva roky a stále nic. S každou ms jsem na tom čím dál s psychikou hůř a hůř vždy ji strašně obrečím. Teď do toho všeho sestra mého přítele zjistila, že je těhotná a hned se musela pochlubit ultrazvukem. Moc ji to přeji, usmívala jsem se ale jak mile jsem přišla domu zhroutila jsem se Také se už přes rok léčím se záněty, zapáchajícími výtoky atd, To je taky olej do ohně A na konec toho jako třešínka na dortu mi přítel řekl, že nechce abych byla těhotná, že to nezvládne vše kolem toho, že není připravenej (je mu 23). Omlouvám se za tu hysterii ale musela jsem se vypsat
- 15.06.2015 23:30:57 - full.avl změnila kategorie otázky
- 15.06.2015 23:30:57 - full.avl změnila titulek otázky
Související články v encyklopedii
-
Jak na sobě poznat případné těhotenství
Příznaky těhotenství
Snad každá žena na sobě minimálně jednou v životě hledá těhotenské příznaky, ať už s očekáváním či strachem. V obou případech můžeme vidět příznak i v malém píchnutí, a tak je tu pro vás malá nápověda.
-
Jak si dopomoci k těhotenství
Snažilkovské metody
Přejete si mít miminko? Občas je potřeba tu přírodu trošinku popostrčit. Přečtěte si několik rad, které je při snažení určitě dobré znát.
-
Těhulka v péči lékařů
Těhotenská vyšetření
Po nalezení dvou čárek na těhotenském testu vás čeká vyšetření u gynekologa, a to nejen jedno. Která to jsou a kdy se provádí?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
16.6.2015 0:07
Ahoj neznámá. My se s manželem známe 10 let a dá se říct po 3 měsících jsme oba nabili dojmu, že spolu chceme stůj co stůj být celý život a mít velikou rodinu.
A celou tu dobu jsme se snažili nejdříve přirozeně a po 4 letech kdy jsem byla na laparoscopii vejcovodů a zjistili mi srůsty na vejcovodech, Leidenovu mutaci (špatná srážlivost krve) a sníženou funkci štítné žlázy se stále snažíme alespoň o jedno dítě. Já jsem na tom byla také velice špatně s psychikou a do toho jsem se po sléze začala starat o mého dědečka, kterému bylo v té době 88 let, takže to mi také moc nepřidalo. Žádná pomoc mi nepomohla až když jsme absolvovali neúspěšný třetí IVF a dvě inseminace, tak jsem se na vše vybodla. Stále mě to hodně komlikací zdravotních a peněz. Tehdy jsem to hoooodně hodila za hlavu a říkala si třeba to vyjde. Nevyšlo, ale pomohlo mi to, abych se nehroutila při každé těhlce kterou jsem míjela nan ulice. Teď se chystám na podzim i do lázní, když mi je chválí a hledám sama alternativní možnosti, jak si k miminku dopomoci. Také jsme s manželem začali sice velice pozvolna, ale uvažovat o adopci.
Po pravdě Ti napíšu..... NIKDO TI NEPOMŮŽE TAK JAKO TY SAMA SOBĚ.... Nepomohli mi nijak extra ani koníčky, ale snažila jsem se něčím čímkoli zabavit, abych alespoň něco dělala.
PŘEJI TI HODNĚ SIL A TRPĚLIVOSTI. Napiš když budeš mít zájem odkud jsi..... mohli bychom scházet.
Ahoj Pavla -
16.6.2015 6:55Velmi tezko. S tim ti nikdo nepomuze a musis zabojovat sama. Musis si sama zjistit,co ti dela dobre a pomaha odvest myslenky jinam. Sama to dlouholete snazeni znam a me teda nepomahalo nic moc. Zkousela jsem ruzne konicky,vylety,cviceni,pokecy s kamoskama,vecirky...prste vse a neslo to. Kazde dalsi a dalsi tehu v rodine ci blizkem okoli jsem obrecela a doma silela. Z prumerne kuracky se stala silna kuracka. Des. Pomohla mi az nadeje v podobe IVF,coz nevim,zda u vas bude to prave,kdyz pritel nechce. Musite si to ujasnit mezi sebou a pak to pripadne resit. Drzim ti pesti at je ti brzy lepe! U nekterych zen hraje roli i psychika a cim jsou na to vic upnute a cim vic to chteji,ti hur to jde.
-
16.6.2015 1:01
Ahoj, dokážu si představit, jak ti je... Teď už bývalý přítel dělal vše pro to, abych náhodou neotěhotněla...Později jsem přišla na to, že o mě vlastně nestojí, nechtěl se vázat a dítě by mu komplikovalo život...Ale to je úplně jiný příběh. Možná bych se nejdříve pokusila ,,vyřešit" to, že tvůj přítel dítě ještě nechce. Protože jestli on na dítě připravený není a ty si ho nyní moc přeješ, moc to vašemu vztahu, obávám se, nepomůže. A k tomu snažení...vím, jde to těžko, ale zkus na to nemyslet...kolik holek už otěhotnělo ve chvíli, kdy touhu po dítěti pustili na chvíli z hlavy...Je to těžké, ale snaž se být co nejvíc v klidu, nestresuj se...Neboj se, povede se to, věř tomu.
-
16.6.2015 7:44
Ahoj ono psichyka je svině...Ta dokáže zařídit ledacos..Já otěhotněla v 16 neplánovaně samozdřejmě,bohužel nebylo cesty jiné než dát mimčo pryč nebylo zázemí,práce no prostě bychom to nezvladli...Pak když mi bylo 20 jsme se začali snažit a už po 2 měsíci neúspěchu jsem chtěla mojeho hnát na spermiogram...Ono to fakt příjde když to nejmíň čekaš..Další měsíc mě pobolíval podbříšek já měla odpo tak jsem si nachystala vložky tampony a tak věděla jsem že těhotná nebudu a hele..Teď mi taky povídá 5měsíční holčička. A s tím přítelem nevím ono chlap na to není připravenej asi nikdy...
-
16.6.2015 9:04Musis tu silu najit v sobe, protoze zvenku ti nikdo nepomuze a stejne to budes citit jako jen reci. Asi budete muset zapracovat na vztahu, tak aby ti ten tvuj chlap byl oporou a chteli jste to oba, protoze pokud pristoupite k asist rep, tak tam musite oba. Musis rozehnat jeho obavy, ze to nezvladnete. A zpatky k tobe, zkus alternativu, ktera ti pomuze telo srovnat a trochu zklidnit, vyrovnat. Nepises kolik ti je, ale ja to ze to nejde zacala resit po 30 a prosli jsme si nadejemi, zklamanim a nakonec ve 34 jsem porodila a poceti bylo nakonec prirozene, neocekavane, protoze jsme rekli, ze dame pauzu kvuli operaci delohy a misto operace jsem dostala prukazku. Takze hlavu vzhuru
-
16.6.2015 9:09Ahoj, taky bych potřebovala podobnou radu. Já jsem si teď dala 3 měsíce oraz (červen, červenec a srpen) a pak nás objednám do CARu. Snažíme se 16 měsíců a taky už jsem z toho na prášky. Ale teď si říkám je léto, budu si užívat a kašlu na to. Budu jen sledovat ovuli, ale jinak nic. Jedla jsem milion vitamínů, pila čaje a nevím co všechno a nic. Takže věřím jen chladné vědě. Měla jsem dva gynekology, který ani jeden neřeší, že mám krátkou luteální fázi, prej že to neva (tak to si nemyslím). Tak doufám v ten CAR. Jinak moje kamarádka se snažila 2 roky, absolvovala všechny vyšetření a nic jim s manželem nenašli. Byla na dvou IVF a nic a potom najednou, když se na to vše vyprdla a kalila jako nikdy v životě tak otěhotněla. Jenže problém je si poručit na to nemyslet...
Přeju ti, aby se vše uklidnilo a s přítelem jste to vyřešili a to vytoužené mimi aby brzy přišlo.
Hodně štěstí. -
16.6.2015 13:01Ahoj, naprosto chápu, jak se cítíš. Je mi 37 let a už 2 roky se snažíme také o miminko. Brala jsem hormony na srovnání MS a po 8 měsících jsem otěhotněla. Bohužel se jednalo o zamlklé těhotenství, takže následoval potrat. Od ledna t.r. jsme se začali znovu snažit, ale bezúspěsně. Nakonec mě po 4 měs. poslal gynekolog do CAR, kde mi udělali hormonální profil, aby věděli, jak na tom jsem a zjistili, že už jaksi vaječníky přestávají fungovat a oznámili mi, že mám předčasnou menopauzu. Vzhledem k výsledkům u nás inseminace témeř nemá smysl a IVF bude záležet, jestli najdou ještě nějaké "lepší!" vajíčko, které by se dalo použít. Přesto jsem před 14 dny absolovala inseminaci - neúspěsně. Beru zase hormony na zlepšení. PSYCHICKY MĚ TO DRTÍ. Takže naprosto chápu tvůj pocit bezmoci. Opravdu nejlepší řešení je se snažit moc o situaci nepřemýšlet a upnout se k něčemu jinému, aby mozek zapomněl. ... a třeba nás obě bude jednou čekat velké překvapení v podobě pozitivního těhu.testu. Co se týče tvého přítele- zkus se ho přesvědčit, že bude tím nejlepším tátou. Nešetři lichotkami na jeho konto- to chlapům zvedá sebevědomí (i něco jiného) ...
A doufám, že máte rodiče, sourozence, kamarády, kteří rádi a ochotně pomohou a poradí až budete mít mimi. Strach je naprosto přirozený, ale musíme se s ním naučit bojovat. Přeju hodně štěstí a MIMINKŮM ZDAR. -
17.6.2015 11:32
Ahoj,
my sa uz snazime skoro 3 roky a nedari sa nam...najlepsie na tom je, ze vsetky vysledky mame v poriadku....brala som kopec vitaminov, byliniek, terapii a neviem coho este, clovek by neveril, aka je psychika silna. Prechadzala som roznymi stadiami, bola som veeelmi nestastna...nehovorim, ze som teraz uplne v pohode, ale uz sa to neda porovnat, viac- menej, je to o.k.. Ved co narobim? Vsetko ma svoj dovod a ja verim, ze to vyjde...Najskor by bolo dobre porozpravat sa o tom s priatelom, ci naozaj nechce este babo, alebo je to sposobene tym, ze sa uz na teba nemoze divat, ako sa trapis a je pre neho tazke zvladat ten tlak. Neviem, kolko mas rokov, ale ak je to do 30-ky, tak by bolo mozno najlepsie to na chvilku nechat tak a zacat si viac uzivat. Viem, ze je to tazke, priam nemozne, ale skus to. Oponuj si tym, ze ked budes mat babo, uz to bude uplne ine. Predstav si, ze povedzme tento mesiac otehotnies. Ten cas, co ste stravili spolu by si si mohla uzit viacl ako trapenim sa. Na co je to vlastne dobre? Co pozitivne ti to prinasa. Pripadne by si mohla skusit pozriet stranku
www.fertility.cz- hovori ti nieco fertility koucing? Robia aj sedenia, kde sa da porozpravat, aby ti povolil ten tlak....drzim palce, hlavne,aby si bola v pohode, potom pride aj pohodove tehotenstvo, presne vtedy, ked si to babo vyberie -
11.1.2016 16:54
Ahoj,
potřebuji se někam vypsat a toto je zrovna téma, které je mi velmi blízké. O miminko se už snažíme 5 let, všechny pokusy marné. Vyzkoušela jsem téměř všechno, abych si to někdy v budoucnu nevyčítala…..ale spíš mě to stále více a více utvrzovalo v bezmoci a úplné beznaději. Podstoupila jsem různé vyšetření, několikrát inseminaci, 1x IVF a 2x KET, výsledkem bylo, že jeden vejcovod je neprůchodný a další příčinu neúspěchu nikdo nezná, u manžela problém není. Po nějaké době jsem se rozhodla, že už žádné další hormonální stimulace podstupovat nebudu a postupně jsem se se vším začala smiřovat, že tuto věc nikdy nezměním…našla jsem si fyzioterapeutku, která mě učí cvičit Mojžíšovou, zašla jsem si k léčiteli pro bylinky, nechala jsem si vyložit karty, i když je beru s rezervou a žila jsem si v pohodě, že třeba opravdu se vše srovná….psychicky mě to nabíjelo a už jsem neřešila jestli se zadaří nebo ne…a pak jediná zpráva mé tchýně, která mi se škodolibou radostí ve tváři oznámila, že naše sousedka čeká třetí dítě, podotýkám, že druhé ještě nemá ani rok…srazilo mě to na kolena, jak někdo může být tak bezcitný…začínám sousedku nenávidět, vidím v to m nespravedlnost, i když rozum mi říká, že tomu tak nemá být...Jsem zoufalá, možná někdo bude mít podobné pocity...
