Jak zůstat v klidu za všech okolností
Mám dvouletého synka, který je fakt zlatíčko. Umí si sám hrát, má rád děti, občas i poslechne Ale jako každý, někdy je to protivka a já hned taky. Jsem na něj zlá, nadávám mu a někdy úplně hystericky křičím Pak mě to moc mrzí Třeba ted byly u nás hody a malýho to tam moc nebavilo, chtěl sladkosti a nebyl vyspanej, tak byl protivnej, mrčel, neposlouchal. No a já se naštvu na něj, na manžela, na všechny kolem sebe jsem protivná. Přitom by stačilo se jít s ním projít, něco ukázat apod...ale v tu chvilku se prostě neumím ovládat. Ne, že bych malýho bila, to ne. Ale zakřičet umím, teda spíš zaječet. Tohle na sobě nesnáším, ale v tu chvíli se neovládnu. Máte radu, jak s tím bojovat? Manžel si s malým hraje a občas ho bere ven, ale když s ním jde ven, tak já uklízím nebo vařím. Rýda bych si půl hodky denně zacvičila, ale se synem to nejde. Nebo už dva roky toužím po plné vaně Druhé se nedaří a já si někdy říkám, že další miminko ke mně nechce, protože se k prvnímu chovám špatně ...i když vím, že se starám dobře.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
4.7.2017 8:51
A proč nemůžeš cvičit nebo si dát vanu? Já cvičím obden ráno i s malým dítětem, cca od jeho půl roku. Vždycky půl hodiny a málo kdy mě to nenechá docvičit...
A vanu si dávám i s malým, i sama. Upřímně mě to teda baví s malým víc...děláme blbiny a hrajeme si.
Někdy je taky vzteklej a protivnej, ale mě je ho spíš líto, takže se řvaním nepomůžu...ale mamka ječí, když je fakt unavená, ale stalo se to tak dvakrát třikrát co pamatuju.
Vařit taky můžeš s dítětem, mě odmala pomáhá, i s úklidem. Takže pak, když ho hlídá manžel, můžeš se naložit sama do tý vany...
Spíš bych přemýšlela, jestli mít druhý dítě takhle brzo, když to není v klidu ani s jedním, aby jsi se dvěma nezešílela. -
4.7.2017 14:33
Anonymní uživatelka 300797 Odpočatá maminka je důležitější než pořádek a full servis. Řešila jsem něco podobného - zpětně musím říct, že dcera zřejmě reagovala na mou únavu a nervozitu svou nervozitou (občasné vzteklé amoky má samozozřejmě pořád). Nejde to donekonečna - já se z toho nakonec sesypala.
Po této zkušenosti jsem rezignovala na dokonalou domácnost (často je tu opravdu bordel jak v tanku) a dokonalé menu - místo toho jsem si dopřála nějaké odpočinkové kratochvíle. Taky jsem přehodila víc práce na manžela - není možné, aby se jeden válel a druhý jen makal. Zkusila bych někdy poprosit babičky na hlídání - dvouleté dítko už by to mohlo zvládnout (samozřejmě záleží i na něm). Nebála bych se mu pustit ani dvacetiminutovou pohádku. Myslím, že je důležité , aby i dítko vědělo, že rodiče mají též své potřeby - já si třeba nenechám sáhnout na ranní kávu a nebojím se dcerce říct, že si budem hrát, až si ji dopiju. Možná to zní necitlivě, ale v mém případě je opak pravdou - jsem teď daleko odpočatější a zrelaxovanější a s dcerou si to užívám daleko víc než předtím, ona se taky hodně uklidnila.