Mám šílený strach ze samoty

Ahoj, mám takový problém se strachem. Hrozně se bojím, že budu sama. Cítím se jako takový ten smutný klaun. Během dne jsem v pořádku, bavím se a lidi kolem též, ale večer začnu přemýšlet nad vším a je mi hrozně. Když se podívám na Messenger a nevidím od nikoho zprávu, začínám si říkat, jestli jsem pro někoho vůbec důležitá. Ano, jistě pro moje rodiče (mimochodem mám 17 let), ale ani s těma to není tak, jak bych si to představovala. Občas jim něco říkám a oni mě vůbec neposlouchají a až třeba na potřetí, když se vzteknu, tak to začnou poslouchat. A co se týče přátel, na základní škole jsem se třídou vycházela dobře, teda aspoň ke konci. Bavila jsem se ve třídě asi se sedmi kamarádkama a měla jsem i skvělého kámoše. Se zbytkem třídy jsem se v klidu taky bavila, ale jak jsem nastoupila střední, všechny ty kontakty zmizely. Na školu se mnou šel jen jeden spolužák a ze všech těch přátel ve třídě se bavím už jen s jednou. Teda více méně. Ještě totiž s jednou kamarádkou, ale ta nemá vůbec čas. Každý týden ji jednou až dvakrát vidím na pár minut v trolejbuse, když jedu ráno do školy, ale to už je skoro všechno. Většinu času tráví s mladší sestrou a svým přítelem. Takže moje snad už poslední kamarádka ze základky je snad vážně jediná. Viděla jsem ji po dlouhé době, protože tráví hodně času ve škole (pracuje u koní) a o víkendech jezdí s mámou na nějaké hrady a zámky po Česku. Ještě jsem měla jednu, se kterou jsem se bavila hodně, i když začala střední a my jezdily každá do jiného města. Ale z ničeho nic se přestala ozývat. Napsala jsem ji a ona mi třeba odepsala po dvou dnech, že neměla čas a po pár větách byla opět pryč. Už jsem ani nebyly venku a ona se začala bavit s jednou holkou ze základky. Já ji už neviděla. A moje úplně nejlepší kamarádka, se kterou jsem trávila veškerý čas se na mě vykašlala kvůli svému klukovi. Všechno byl jen ON a zase ON.
Teď když jsem na střední, tak jsem si hledala nové přátele hrozně těžko a jedinou pomocí mi byl, před tím pro mě neznámý, druhák a bývalý spolužák. Ti si se mnou aspoň občas povídali a jinak nic. Ve třídě jsem seděla sama, dokud si holky nesedly na stejnou stranu jen proto, aby jedna jejich kámoška si měla kam sednout. Začala jsem se s nimi bavit. Mých pět kámošek je super a většina třídy taky a dokážu se s nimi zase bavit jako by byli všichni nejlepší kamarádi. Ve vedlejší třídě mám ještě tři kamarádky, které jsou taky super, ale to je prostě jen ve škole. Letos jsem kvůli nemoci chyběla ve škole tři týdny a kamarádka mi psala, že to tam beze mě není ono, ta co se mnou sedí, že se v hodinách nudí a vlastně jich bylo víc, co mi to psalo, ale teď začaly prázdniny a já si připadám zase osamělá. Slíbily, že přijedou a zatím nic. Moje nejlepší kámoška ze všem Veri pořád pracuje a zbytek nevím, co dělá. Ještě přátelé z tréninku jsou skvělí a chodívala jsem s nima ven, ale většinou jsou o dva roky mladší takže s nimi nemůžu jít všude (chápete snad jak to myslím). Jedině Sebastián, který je stejně starý jako já, ale to není ono. Moc mi asi nerozumí a Martin, který zase naprosto skvěle někam zmizel. Ptala jsem se trenéra a on jen řekl, že má nějaké problémy, takže se tam nějakou dobu asi neobjeví. Facebook nemá, jeho telefon taky nemám, takže se ho nemůžu ani zeptat. Navíc on už je dospělý a ještě k tomu bydlí na Slovenku, sem jezdí na intr na vysokou. Takže zas o někoho méně.
Z plesu si pamatuju ještě jednoho kluka. Ten je snad už jediný, kdo mi píše a tak. Jenže mi připadá, že tak trochu též nerozumí. On sice říká, že nemá moc přátel, ale připadá mi, že to bere víc v pohodě. Já se můžu zbláznit. On odjel na tábor, takže si mě nevšímá nikdo. Na tohle nejsem zvyklá. Občas vtipkuju a říkám "budu si povídat se zdí," ale v poslední době si tak fakt připadám. A nejen to, ale bojím se, že jakmile dokončím střední, přijdu zase o všechny. Dívala jsem se na svůj seriál a jeden kluk tam rozevřel stejné téma. Vykládal svojí přítelkyni, jak se bojí, že se po střední nebude bavit s nikým ze svých přátel. Když se podívám na naše, děsí mě to. Máma se se svými kamarádkami stýká jen v práci a s jen minimem lidí (společných přátel) se vídá jindy. Táta je to samé. V práci spousta kamarádů, ale jindy se baví jen se dvouma a to se vídá jen s jedním. Ani se svým starším bratrem se nevídá tak často. Máma vídá jen jednu sestru. Druhou hrozně málo a třetí naposledy viděla na pohřbu, což byl jediný důvod, proč se viděly. Takhle skončit nechci. Možná, že chci od lidí moc, když chci, aby byli tak trochu, jako jedna moje oblíbená postava ze seriálu. Je takový, že brání přátele, pořád se jim věnuje a zná je jako svoje boty. Ale na tom mi nepřijde nic špatného.
Kdysi na začátku roku mi jeden kluk řekl, že hrozně potřebuju někoho, kdo mě podrží. Měl sakra pravdu, ale místo toho, aby mi s tím pomohl, tak to udělal ještě horší. Aby jste chápaly, měli jsme spolu nějaký románek a on se pak na mě vykašlal, jen kvůli tomu, že se k němu vtírala holka, která má prachy. Kamarádky se s ním znají osobně a říkaly mi to. Takže opět, můj pevný bod, na který jsem se pořád spoléhala byl zase pryč.
A občas, když si mě kamarádky nevšímají, tak se s nimi nebavím, nebo teď nedávno se mě přišla Veri zeptat, co mi je. Když jsem jí řekla, že si mě zase nevšímají, čekala jsem nějakou reakci jako, že to spravíme a bude to zase ok, ale řekla jen že to není pravda a vidím to jinak. Asi jsem na ni pak byla nepříjemná a to mě dost mrzí. Jako zase se normálně bavíme, ale nechci být nepříjemná na poslední lidi, co se se mnou baví. Já jen už nevím, co mám dělat. Snažím se být jako kamarádka k nezaplacení. Taková, co je nepomlouvá, zastává se jich, dává jim dárky, snaží se je vždy rozveselit a tak. Když si třeba vzpomenu na dárky, tak většinu plyšáků, co jsem od kámošek dostala pořád mám a vím přesně od koho nebo k čemu byly. Občas mě tak napadá myšlenka, jestli oni ještě mají ty věci ode mně. A mrzí mě, že si třeba jen tak nevzpomenou, (podle mě už to nedělá skoro nikdo) že by se někdy mohly jen tak ozvat a zeptat, co dělám a tak. A myslím jako sms nebo tak, ne jen facebook pořád. Sem tam, když jedu do školy busem a něco se srandovního přihodí (třeba, že se mi povede spadnout na schodech nebo nějaká taková blbost), tak to píšu Veri a kdysi mi řekla, že ji to po ránu hrozně pobaví. Což je fakt pěkné slyšet, ale připadá mi, jako by mi člověk furt musel dokazovat, že o mě mají taky starost nebo tak něco. Pamatuju si jak jsem kdysi byla večer doma a kamarád šel z párty úplně opilý, ale napsal mi sms (asi ve tři ráno), kde mi psal, že už jde domů a tak dále. Nedalo se to ani přečíst a přesto mě to potěšilo. Je to něco jako, když člověk není schopen myslet, ale stejně si na vás vzpomene. A to podle mě už nikdo nedělá. Nebo aspoň já už to moc neznám. Když si přede mnou někdo vytáhne telefon a píše si na messengeru, mám ho chuť vyliskat. Celkově, když jdete ven, kolik lidí čumí jen do mobilu? Štve mě to a to studuji školu se zaměřením na management reklamy. Chápete mě někdo? Protože já už si připadám jako blázen, co neví jak si pomoct.

• 08.07.2015 0:31:15 - full.avl změnila kategorie otázky