Psychické problémy a škola
Ahoj, tohle je taková nezvyklá otázka, ale já už nevím, co mám dělat a tak se obracím pro radu sem. Je mi 17 a jsem ve třetáku na oboru ekonomický lyceum. Tenhle obor mě vždy bavil a měla jsem sen, že až tuhle školu vystuduju, pujdu na práva. Známky jsem měla dobrý, plno kamarádů prostě všechno jak má být, ale koncem druháku jsem se nějak změnila, začala jsem hodně chodit na párty, víc kouřit a i jsem vyskoušela trávu což pro mě předtím bylo něco nepředstavitelného. Samozřejmě se známky rapidně zhoršili a já ukončila druhák jen tak tak, že jsem nepropadla. Přišla jsem taky skoro o všechny kamarádky ze třídy a bavila se jen se svou nejlepší kamarádkou. Celé prázdniny byli vlastně jedna velká párty... Moc jsem si to užívala, až do doby, než jsem potkala jednoho kamaráda, s kterým jsem o to přišla po nějakém dnu co jsme se znali... Vím a prosím neříkejte mi jaká to byla chyba, strašně toho lituju. Nicméně s tím ,,kamarádem" jsem se pak už viděla jen jednou a to jsme spolu zase spali. Potom jsem asi 4 týdny žila v domění že jsem těhotná, protože tomu všechno nasvědčovalo ( zvýšené hormony v krvi, 25 dní zpožděná ms, bolest prsou atd.) naštěstí se těhotenství nepotvrdilo a já si mylně myslela, že už bude všechno v pořádku. Toho kluka už jsem nikdy nechtěla vidět a pustila ho z hlavy... Jenže jak začala škola, všechno to na mě nějak padlo, nemohla jsem se soustředit, nemyslela jsem na nic jiného, jenom jsem brečela, nespala jsem, milostné scénky a děti pro mě byli noční můrou, vždycky jsem pak začala hrozně brečet. Takhle to bylo asi 3 týdny, a za těch pár týdnů jsem ve škole nazbírala neskutečně moc špatných známek, neměla jsem se tam s kým bavit a furt jsem byla sama... Jednou to přerostlo přes nervy mých rodičů a ti zasáhli... Jenže já jsem nemohla se vrátit ke svému starému já a tím jak na mě řvali se moje brečení a nálady ještě zhoršovali, až jednou se mi ozval ten kluk s kterým jsem o to přišla a řekl, že slyšel, že nejsem v pohodě a že si musíme promluvit... Všechno jsem si vyříkali a řekli jsme si, že vztah nechceme a že bude všechno už dobrý. Po tom rozhovoru se mi strašně moc ulevilo a já byla zase na prád dní štastná a říkala jsem si, že už se ty moje stavy nevrátí, když už jsme si to vyříkali. Jenže, krátce po tomto rozhovoru jsem onemocněla a byla jsem 4 týdny doma... Je to týden, co jsem začala zase chodit do školy, říkala jsem si jak to bude ted už fajn a já se budu moci zase dobře učit. Jenže se tak z nějakého důvodu neděje, obor který studuju mě naprosto přestal bavit, chci dělat něco jiného, nemám se ve škole s kým bavit, učení mě nebaví a ve chvíly kdy přijdu domu slyším otázku co ve škole... Rodiče mi řekli, že bych měla zase zpátky přepnout na školu, ale já vím, že už to nepude, já už se prostě nedokážu vrátit ke svému starému já, nedokážu to, nemůže mě znova začít bavit něco co ted od srdce nenávidím. Nenávidím tu školu kam chodím, nesnáším lidi ve třídě, nesnáším předměty který mi jsou naprosto k ničemu. Prostě do tý školy chodim za trest a vím, že už se nedokážu zpátky ,,přepnout" na vzornou školačku. Můj táta je podnikatel a taky z toho důvodu jsem na této škole, když jsem mu říkala, že chci na práva - bylo mi řečeno, že na to nemám... Po tom mém krušném období jsem si ale uvědomila, že miluju líčení a nechci ztrácet čas na vysoký a tak si po maturitě udělám akreditaci v oboru vizážistky, tohle když jsem sdělila tátovi tak se mi vysmál, že mě to neuživí a že je to pěkná kravina, ale hlavní je, abych se učila...Jenže mě ten obor tak strašně přestal bavit a s náporem rodičů na učení mě přestává bavit ještě víc a samozřejmě se znovu objevili moje stavy.... Už asi 5 dní skoro jen brečím, nedokážu se soustředit, v noci nespím občas se mi špatně dýchá, nedokážu se ze srdce zasmát, všechno vidím černě, brečim když jdu do školy, protože se mi tam nechce a brečim když du domu, protože se mi sem nechce a bojim se, co mi zase rodiče budou všechno vyčítat o škole, a říkat jak je matura důležitá... Já maturu samozřejmě chci udělat, ale přece jenom mám ještě poměrně dost času. Takže vlastně moje otázka zní... Co mám dělat abych se zbavila těch stavů? chci se dát dohromady, ale nejde to a zároven vím, že se nedokážu a vlastně už ani nechci začít pořádně učit... A druhá otázka: Myslíte si, že je vysoké vzdělání důležitější než mít třeba jenom maturu a dělat to co člověka baví ?
Děkuji pokud jste to dočetli až sem. Budu vám moc vděčná za každou odpověd a omlouvám se, že je to popsané celkem zmateně...
Související články v encyklopedii
-
Co se děje v bříšku po dobu těhotenství
Vývoj plodu
Těhotenství trvá 40 týdnů (počítáno od poslední menstruace), z nichž se 38 týdnů vyvíjí plod. Popišme si, co se bude v těchto týdnech dít.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
3.11.2015 20:43
Myslím, že hodně těch stavů, které prožíváš patří k dospívání. Každý si tím více či méně projde. Ty máš tu smůlu, že tím procházíš více. Pokud máš pocit, že máš velké deprese, tak bys mohla zkusit terapeuta či psychologa, ale řekla bych, že na to bys na tom přeci jen byla o něco hůř. Teď záleží jestli tuhle školu chceš dodělat a po maturitě se věnovat něčemu jinému, to samozřejmě jde. Ale musíš vědět, že tuhle školu zvládneš, abys za rok nebyla tam kde jsi teď. Nebo můžeš přejít na nějakou střední, udělat rozdílové zkoušky a třeba bys byla spokojenější. Asi by sis ohledně školy měla sednout s rodiči, spíš asi s maminkou, vzhledem k tomu co píšeš o otci. Jinak já si nemyslím, že vysoká je důležitá. Teď má vysokou každý druhý a většina nemá žádnou kvalifikaci, mají obory ve kterých se neuplatní a práci stejně hledají. Spousta zaměstnavatelů dokonce nechce vysokoškolák přijmout, protože má příliš velké vzdělání a třeba by mohl chtít víc peněz a tak...
Co se týká tvých pocitů. Věř tomu, ale bude lépe. Já to v období střední měla podobné. Dost jsem pila, opravdu hodně, do školy jsem chodila v kocovinou, někdy ještě v podroušeném stavu a nebyla jsem ve třídě zdaleka jediná. Některé holky ve třídě kouřily marihuanu, některé zkoušely i další drogy, cigarety kouřilo 99% třídy. Všechny jsme nakonec maturu udělaly. Já na střední absolutně nesnášela život, nesnášela lidi kolem, propadla jsem sebepoškozování, bojovala jsem s vlastní sexualitou, s homofóbama ve třídě apod. Ale nikdy jsem nevyhledala žádnou odbornou pomoc, zvládla jsem se s tím poprat a věřím, že většina náctiletých to nakonec zvládne. Oproti tobě jsem měla jedinou výhodu, že jsem se dobře učila, ale to není nic, co bys nemohla napravit. Chce to trochu si věci srovnat v hlavě a hledět pozitivně do budoucna a nemyslím třeba za rok, ale představit si sebe jako dospělou v dobré práci a k tomu se upnout a směřovat.
Dej si nějaký cíl. Najdi si koníčky, něco co ti odvede myšlenky. Pokud s lidma ve třídě nevycházíš a nechceš měnit školu, zkus najít kamarády jinde. Buď na škole v jiných třídách, na kroužcích, internet je na tohle taky docela dobrý.
Věřím, že nakonec se z toho dostaneš a za pár let až budeš spokojeně žít, tak ani neuvěříš, že ses takhle mohla cítit.
-
3.11.2015 20:51
Ahoj, neházej flintu do žita...procházíš si těžkým a složitým obdobím,ale je to jen jeden časový úsek, který nebude trvat věčně. Prošla jsem si něčím podobným...z premiantky jsem během několika měsíců spadla do stavu, kdy mi hrozilo propadnutí. Dnes už se na to dívám s nadhledem, ale v té době mi lehko nebylo... Taky v tom byl kluk...taky jsem se v té době vzdávala snu (přála jsem si být veterinářkou). Ale našla jsem své místo v životě a na minulost už se dnes dívám s nadhledem. Nemyslím si, že by (zvlášť v dnešní době, kdy je "převysokoškolákováno"), byla VŠ podmínkou úspěšného života. Otázkou je , nakolik je Tvůj současný zájem pevný a trvalý a zda bys za pár měsíců opět neotočila...proto bych doporučovala dodělat současnou školu, s tím, že dáš závazek sama sobě - pokud Tě touha po oboru "vizášistka" bude držet i po maturitě, pak místo na VŠ, půjdeš na tento obor. Do té doby bych si dala čas na rozmyšlenou, zkusila třeba i nějaký ten test osobnostních předpokladů, zjistila si, jaké je uplatnění v oboru, který Tě zaujal a Tvůj současný stav bych určitě též zkusila pořešit se školním psychologem.
-
3.11.2015 20:34
Škola je veľmi dôležitá, hlavne v dnešnej dobe. Ja som žiaľ za tú školu. Ja som si tiež V mladosti užívala A teraz musím žiaľ makať a úprimne ti poviem, závidím kamaratkam, ktoré elegantne sedia v kanceláriách. Nemám sa zle, je to aj o tom, ako sa vie človek presadiť. Ja som milá a pracovitá.. lenže budem v šesťdesiatke zrobena. Už teraz ma bolí pekne chrbát a pekne dlho čo v mojej práci neni dobrá kombinácia. Ja som medzičasom zistila čo by ma bavilo ale na to už je veľmi neskoro. Ono to moc dokopy nejde party a učenie. Buď človek na sebe maká, alebo sa zábava. Opäť, nikde neni napísané, že budeš úspešná v tom, čo vyštuduješ, ale určite lepšie, ako mať neistotu v podobe školy len s maturitou. V dnešnej dobe to neni nič! Uvedom si, že tvoja profesia ta bude živiť do dôchodku. Som na strane tvojho otca. Chce ti dobre, ako mne kedysi mama
-
4.11.2015 7:28Patrim k tem, co ac se vzdelanym klani a vi, ze je vzdelani dulezite, vi, ze v dnesni dobe jsou dulezitejsi veci. Treba zdravi, ps. pohoda, delat to, co me bavi a co me naplnuje. O tom je zivot. Ne o tom, poslusne chodit do skoly i pres to, ze mi privadi takove stavy, ktere v Tvem veku rozhodne nejsou normalni. Ne v teto mire. Podle me se takto clovek, ktery zije jen jednou citit nema. Nicmene vim, ze s rodici neco hne jen tezko. Taky jsem si tim prosla, i kdyz diky bohu ne v otazce skoly. Na Tvem miste? Doklepala bych to. Ne s dobrym prumerem aby byli sookojeni vsichni okolo. Tak, aby jsi odmaturovala. Svym tempem. A pak! Pak delej, co Te bavi. Co chces. Udelej si kurz, lic. Znam ty, co vystudovali pravniky a delaji za 12 tisic. Znam takove, co lici a maji 30 000. Skola v dnesni dobe nic nezarucuje. A podnikat aby byl tatinek spokojeny? Na to preci nepotrebujes skoly.
Preji Ti hodne stesti a pevne nervy. Bude lip. Zkus Bachovy esence, pust si Ctyri dohody, delej co mas rada a zij. ) -
4.11.2015 18:20
Myslim, ze s tebou trochu hazou hormony. Vis, reknu ti neco z pohledy holky jen o par let starsi nez ty. Kazdy z nas si prosel obdobim, kdy bylo vsechno spatne, skola nas nebavila, rodice meli jen blby pripominky. I mne rodice vybrali gymnazium, navic osmilete, na nic se me neptali a ver, ze me to taky nebavilo. Ale cim jsem starsi, tim radsi jsem, ze to udelali. Dneska studuji prvni rocnik vysoke, navic v zahranici a jsem spokojena. I ja nosila domu spatne znamky, mamine odmlouvala, flakala se a skole jsem moc nedala. A pak prisel predmaturitni rocnik a ja si rekla, sakra uz tu jsem, tak se trochu premuzu at ta matura nejak vypada. Maturovala jsem s 5 predmetu, dostala 3x za jedna, jednu dvojku a jednu trojku.
Pises, ze je tatinek podnikatel, takze predpokladam, ze si nevyrostla v rodine, ktera pocita kazdou korunu. I muj tata podnika a ackoli nas nasi nikdy nerozmazlovali, nemeli jsme nikdy malo. A ja si jednoho dne polozila otazku, zda chci neco menit. Ano, taky by me bavilo delat neco jineho, ale vim, ze poptavka po praci v tomto oboru je extremne mala a platy stoji za nic. To stejne ty a kosmetika. Je fajn, ze te to bavi a mozna te to i uzivi, ale spis nepocitej s tim, ze budes rocne jezdit na dovolenou a v kapse nosit drahej mobil. Mozna budes rada, ze s penezi vyjdes. Zamysli se nad tim. Oni totiz rodice v tomto maji pravdu. Mas zazemi, klid na uceni, tak se snaz. A do matury ti zas tolik nezbyva, protoze maturitni rocnik utece jak voda! Takze zacni co nejdriv, klido pomalu.
Na "kamarada" zapomen, najdes si lepsiho a nejen kamarada. Musis se trochu premoct a ackoli to neni prijemny navrat, to tvoje stare ja proste obnovit. Jde to!
Preju ti hodne stesti
