Sebevědomí
Ahoj, mám takový problém sama se sebou. Je mi skoro 14. Jsem hrozně asociální a děsím se kontaktu s lidmi. Dříve jsem taková nebyla, ale jsou věci, co to změnily. Šikana, sebepoškozování, změna školy... atd. Jenže v tomto období jsem přišla o všechny přátelé. Nemám nikoho a tak moc se děsím, že by se mnou někdo chtěl mluvit a tak. Ale zároveň to moc chci. Je to pro mě hrozné a už nechci být jen sama se sebou a taky se s někým bavit, ale já si prostě myslím, že na to nemám, že se s lidmi neumím bavit. Nemám žádné sebevědomí a chci, abych byla po roce chození s mikynou, zakrívání jizev a ran, řezání, depresích, problémy v rodině, šikaně zase šťastná... Je to hrozně těžký, ale už chci prostě žít normálně.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
3.4.2018 23:28
Nevím co poradit,hlavně už žádné řezání ano?to není řešení...co rodiče,učitelka?
-
4.4.2018 21:11
Mám to skoro stejně....
Asi jsem ti moc nepomohla, ale chci ti říct, že pokud budeš chtít, napiš mi na email (onlygamesaseznam.cz) a můžeme popsat.. Je mi 14.. Je nás s tímto "problémem" dost.... -
5.4.2018 7:41
Ahoj, holky hlavně si samy sobě neubližujte,ano! Stejné problémy (a i horší) jako máš Ty, řeším se svou dcerou, také cca od 14 let, kdy jsme v rámci rodiny přestali její problémy zvládat. Ten, kdo osobně takové situace nezažil,nepochopí je úplně(nebyla schopná koupit si v obchodě svačinu ze strachu, že bude muset mluvit s prodavačkou.Nebyla schopná vyjít z bytu, že potká cizí lidi. Nebyla schopná jezdit veřejnou dopravou.Téměř nespala.Ještě na základce v 9.třídě nebyla některé dny schopná být se spolužáky ve třídě/a to s nimi chodila od 1.třídy.Nemohla při zkoušení odpovídat učitelům. Vytvořila si jakýsi svůj vlastní svět. Ten má mimochodem dodnes. Hlavně se vůbec se za své problémy nijak nestyď. Nevím, jaké máte vztahy v rodině, ale prosím, nech si pomoci. Moje dcera, jak jsem pak zjistila, tyto své problémy už víc jak rok držela v sobě, než jsme je začaly řešit společně. Jenže toto vše vlastně vznikalo v pubertálním období - a určitě sama podle sebe víš, jk to je. Mamka: "Berunko, stalo se něco ve škole"? Dcera: "ne, nic, normálka,všechno v pohodě"..."nech mě bejt"...apod.A protože my mamky taky měly pubertu, prostě se to asi snažíme nijak zvlášť nehrotit a jen čekáme, až si tím projdete také. Moje dcera se začala ze svých pocitů vypisovat na papír-tím, že se pomalu stávala asociální, neměla si s kým povídat(se mnou nechtěla, je jasné že s rodiči se nemůže mluvit o všem). Když nechtěně otevřeně blok zapomněla v kuchyni, no jasné že jsem nakoukla. A jsem ráda, že jsem její tajemství svým nakouknutím porušila, protože jinak je mi dnes už jasné, že by vše dopadlo úplně nejhůř, jak by mohlo. Jako mamka jsem se s jejími problémy velmi těžko a velmi dlouho vyrovnávala, ale zvládly jsme to a jde to. Dcera si třeba dělí ostatní na lidi a člověky. Pro někoho úsměvné, ale ve skutečnosti smutné. Lidi jsou pro ní nepodstatní, nepotřebuje je, míjí je=z toho pramení že vlastně není schopná komunikace s cizími. Člověkové jsme pro ni my=nejbližší rodina a jen velmi málo kamarádů,se kterými je schopná komunikovat, kteří ji "zůstali" aberou ji takovou jaká je. A když má špatný den a je u nás její kámoška, tak si prostě místo povídání píší do bloku. Dceři bylo teď 18 let. V únoru ukončila studium na střední (mimochodem své vysněné), prostě nedávala tam jezdit. V době, kdy jsme jezdili na dětskou psychiatrii, kam nás doporučila dětská psycholožka ze základky(nemáte na škole pedagogicko-psychologickou poradnu?, nasadily ji léky, její stav se rapidně zlepšil. Už se zase smála, chodila s kámoškou ven. Po jejich vysazení se momentálně už půl roku její stav vrátil tam, kde byl před 4 lety. Mě to hrozně moc trápí, ale teď už ji nemůžu (ani já, ani nikdo jiný)nutit do léčby. A tady já tvrdím BOHUŽEL, protože vím, že by se zase smála, jedla spala...Nech si od kohokoliv pomoci. Můžeš zkusit i anonymně - jsou různá centra. Nevím odkud jsi, my před lety jako rodina začínali v SKP Pyramida Pardubice,tady máš odkaz:
https://www.skp-centrum.cz Následně na základě jejich podmětu, doporučení na doktora,dali nám kontakt, jsme se časem dostali až na dětskou psychiatrii ambulantně(dcera nikdy nebyla hospitalizovaná). Takže nemáš žádný, ale vůbec žádný důvod stydět se za své problémy. Hlavně si neubližujte a pokuste se situaci řešit třeba nějak podobně jako my. Problémy, ve kterých se nacházíš téměř vždy souvisí s obdobím dospívání a v puberta je jejich jakýmsi spouštěčem. Držím pěsti
