Stále váhám zda mít dítě
Klidný večer,
asi otevřu podivnou směs otázek, ale nevím koho se ptát. Jsem 14 let vdaná a mám krásný vztah .Ze spousty racionálních a zdravotních důvodů jsme miminko odložili na období kdy budeme nít postavený dům, byť z hypotékou a na můj lepší zdravotní stav, měla jsem od 20 let problémy s ledvinami. Podařilo se mi úspěšně nastarotovat firmu, kterou spoluvlastním a která nás slušně živí, u manžela to tak finančně jisté neni, někdy lépe někdy hůře, ale velmi se snaží. Aby toho nebylo málo, moje původní rodina vymřela a já jsem se snažila dostat z depresí a pocitů osamění, které se mi čas od času stále vrací, prošla jsem terapiemi, ale léky brát nechci. Manželovi rodiče moc vstřícní nejsou, takže s případnou pomocí s miminkem ani hlídáním od nich počítat nemůžu. Mám obrovský strach, jak to všechno zvládnu a navíc mám velkou nedůvěru k lidem, pokaždé když jsem se snažila dát šanci tento vzorec změnit přišli zkoušky které mě utvrdili v názoru, že se můžu spolehnout jen sama na sebe.Vím, že z finančních důvodů a kvůli udržení firmy a hypotéky musím pracovat aspoň pár hodin i v mateřství, vím že si můj muž miminko přeje, ale já pořád váhám a vím že mi do toho možná mluví moc má hlava, ale opravdu mám obrovský strach, ze změn z toho že to nezvládnu a zůstanu ve finále na všechno sama, máma zemřela, když mi bylo 15 let a já jsem se vlastně od té doby starala sama a snažila se udržet tátu od pití když to pro něj po smrti mámy bylo těžké... prosím jak se vyrovnat s touhle obrovskou nejistotou a strachem... děkuju za pomoc Ada
- 23.06.2015 0:06:23 - full.avl změnila titulek otázky
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
23.6.2015 5:54Myslim,ze toto tema by jsi spis mela otevrit u psychologa. Tva situace asi neni opravdu lehka,ale...hodne zen nema rodinu,ktera by jim pomohla,hodne zen ma zdravotni problemy,a stejne tak je hodne zen matek samozivitelek. A vsechny to zvladnou
tak proc ne ty? Mas milujiciho manzela,ktery by si dite pral,jste zaopatreni,tak co vic si prat? Rodinu ti to bohuzel nevrati,ale kdyz budes potrebovat pomoc,urcite se vzdy nejaka najde. Je spousta materskych center,kde poznas nove lidi,kteri si casto pomahaji,existuji chuvy apod. A v prve rade,i kdyz pisu jako posledni moznost, mas manzela,ktery bude urcite uzasny tata. Dalsi vec je,ze tim,ze jsi od 15 vychovavala v podstate sama sebe a navic se starala o tatinka,tak mas zkusenosti s domacnosti,financni situaci atd. Urcite vic nez ostatni. Chci tim rict....nenut se do neceho co nechces,ale z tveho prispevku spis citim,ze chces ale brani ti strach. Vis,verim,ze vase dite by bylo milovane o to vic,kdyz nemas rodinu a o to vic by sis jej uzivala,protoze bys vedela,ze je to v podatate jedina tva rodina (kdyz opominu manzela). Kolik ti je roku? Pokud do 30, v klidu si vse promysli,prober to s psychologem,kamoskou....kteri ti reknou nezaujaty nazor a pokud vic,nepremyslej moc dlouho. Nejsme plodne vecne. Drzim pesti,aby tve rozhodnuti mit/nemit bylo opravdu na zaklade dulezitych veci a ne jen strachu. Strach proziva kazda nastavajici matka,tehotna i zena po porodu. Myslim,ze to k tomu patri
drz se a zkus to,verim,ze to bude jedno z tvych nejlepsich rozhodnuti -
23.6.2015 7:43Já musím jen souhlasit, Envie to napsala krásně...o dítěti se jen rozumem rozhodnout nedá. Určitě to někdy bude těžké, ale mnohem častěji to bude krásné a budeš vděčná za každou vteřinu
To, co dítě člověku dá, je nezměřitelné a slovy naprosto nepopsatelné, proto se to, proč dítě mít, těžko vysvětluje, protože ten pocit je nepřenositelný a musí se prostě zažít, aby člověk pochopil... -
23.6.2015 21:09Ahoj. Musím se přidat ke všem holkám. Z příspěvků mi tečou slzičky. Před cca 4 lety jsem nad tím taky strašně přemýšlela. Život se se mnou taky moc nemazlil. Prošla jsem si konzultacemi u psychologa a byla i doba, kdy jsem měla chuť si i sáhnout na život. Bála jsem se v souvislosti s miminkem snad úplně všeho. Pak jsem se naštěstí rozhodla pro miminko a teď jsem právě uspávala 2 letou krásnou holčičku. Opravdu je to nepřenositelný zážitek a to obrovské pouto mezi maminkou a dítětem se nedá vůbec popsat. Prostě to musíš zažít. A to překopání veškerých priorit a žebříčku hodnot je tak obrovské, že mám nejadnou pocit, že veškeré moje obavy a strach co jsem řešila před dítětem byly naprosté malichernosti a prkotiny. Přeji správné rozhodnutí ze srdce a naplnění právě toho srdce miminkem
-
24.6.2015 23:23První dceru jsem po 3 letech čekání na těhotenství rodila, když mi bylo 37 let, ve 39 letech jsem měla druhou dceru. Manžel je o hodně starší, takže rodiče už nemá, já mám jenom otce. Sourozence máme hodně daleko, takže na hlídání jsme sami. Máme hypotéku, já kvůli prvnímu těhotenství přišla o velice dobře placené místo, s penězi vyjdeme s velkým omezením. Já ještě při mateřské (holky mají 2,5 roku a 4 měsíce) si trochu přivydělávám prací z domu, jde to. Strach jsem měla, když jsem nemohla otěhotnět, když jsem otěhotněla a čekala na každé výsledky testů, strach jsem měla před prvním porodem, když malá rostla, když jsem podruhé otěhotněla a čekala na výsledky genetiky a znova před porodem a dnes se samozřejmě bojím, ať ta starší neudělá nic té menší a strach o ně určitě budu mít celý život.
V žádném případě ničeho nelituji a nikdy litovat nebudu. Ti dva prcci všechno vynahradí. Opravdu ten pocit nejde popsat, ale musí se zažít. V momentě, až to poznáš na vlastní kůži se budeš sama sobě smát, jak jsi mohla takhle přemýšlet Přeji jen to správné rozhodnutí.
