bojím se, že si nikdy nenajdu přítele
Ahoj holky, je mi 15 a ještě nikdy jsem neměla kluka. Nejsem jako většina holek v dnešní době, které v tomhle věku už měli nějaký vztah. Ale bojím se, že si nikdy nikoho nenajdu, že mě nikdo nebude chtít 
teď to nemyslím nějak namyšleně, ale nemyslím si, že bych byla nějak ošklivá.. V září nastupuju na střední, tak pořád někde ve skrytu duše doufám, že už to snad bude jiné než na základce a že si tam nějakého kluka najdu 
akorát budeme ve třídě jenom samé holky, kluci žádní.. Chtěla jsem se zeptat, jestli některá z vás zná někoho, kdo si nikdy přítele nenašel?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
28.6.2015 19:47
Nezoufej, je ti teprve 15, však to vůbec nevadí, že jsi neměla vůbec kluka, spíš na tuhle dobu je to straně super, ač je mi jasné, že tobě to super nepřijde ale věř, že to je fajn.
Je jasné, že každý je jiný, ale věř, že rozumný kluk spíš ocení to, že jsi s nikým neměla vztah v 15 než kdybys v 15 jich už měla např. 5
Já třeba ve tvém věku na kluky vůbec nemyslela, pořád to byla škola a různé kroužky, max kamarádi/kamarádky, ale to, že bych měla kluka v 15 ani nápad. Nelákalo mě to. -
28.6.2015 19:50Ten pravý určitě čeká i na tebe, neboj
Akorát si neodpustím menší rýpnutí: připadá mi šílené, když vidím, jak se patnáctileté holky nervují tím, že ještě neměly kluka. Doufám, že to nevyzní blbě, ale v patnácti je člověk většinou ještě napůl dítě a na vztahy má hromadu času. Ono to totiž není jen o tom omuchlávat se před kamarádkami, aby měly co závidět, ale i o neshodách, rozchodech a zlomeném srdíčku (zvlášť v takhle raném věku). Určitě je lepší počkat déle na toho správného chlapa, než se co nejrychleji nechat sbalit prvním ťunťou.
A někoho, kdo by zůstal sám, jen proto, že by si nikoho nenašel, opravdu neznám -
28.6.2015 20:08Já jsem v patnácti měla dobrého kamaráda, který tou dobou byl už zadaný, ale od něj jsem se učila, jak myslí chlapi, co cítí a tak. Byli jsme jen kamarádi, občas mě vzal na nějaký klučičí výlet a díky tomu jsem pochopila jejich svět
Později jsem s ním řešila první velkou lásku, ale to už mi bylo 17. Radil mi, jak toho kluka sbalit - no a v 19 se mi to povedlo 
Do té doby jsem o kluka ani nezavadila a jsem za to ráda, protože teď můžu tomu svému říct, že byl, je a bude můj jediný A myslím, že není nic romantičtějšího
A k tvé otázce - vybavuju si jen jednu ženskou v okolí, které táhne na 40 a chlapa nemá. Jenže tam je to o tom, že v dětství té ženy si její mamka si prošla nemocí a zůstal jí poškozený mozek, takže je prostě "mimo", taťka měl bouračku a zůstal těžce invalidní a ona už cca od 13 let se starala o rodiče a 3 bratry. Bratři se oženili a odstěhovali, ale o rodiče musel pořád někdo pečovat a nebyl čas na nic jiného. Hezká zrovna není, extra hygienické a uklízecí návyky taky nemá, tak je to těžké. Ale pochybuju, že bys jen ve zlomku mohla být tento případ, takže neřeš a čekej na "toho pravého". A hlavně měj sebevědomí, protože nepotřebuješ nějakého kluka proto, abys někoho měla. Klidně pár let počkej, protože pak to bude stát za to. (na základce jsem záviděla spolužačce, že je hezká a kluci o ni mají zájem - v 18 porodila, v 19 se rozvedla a teď má dítě už čtvrtého tatínka
) -
29.6.2015 16:07Určitě bych neměla strach, ten pan božský někde čeká
a jak píšou holky, je ti teprve 15, teď to teprve všechno přijde a bude to velká jízda -
28.6.2015 20:03
Znám ten pocit, kdy si člověk myslí, že si nikdy nikoho nenajde. Nebyla jsem nikdy moc "do kolektivu", radši jsem seděla doma a učila se,nebo si četla. Od svých 12 jsem byla zaláskovaná do svého spolužáka na gymplu, pouze platonicky, nikomu jsem o tom neřekla. Nakonec jsme se dali dohromady v 17-ti. Ale vydrželo to jen 3 měsíce. Prostě bylo moc brzo, nebyla jsem na vztah ještě připravená. V 19-ti jsem potkala staršího muže, který "byl můj první", ale ani to nevydrželo dýl než půl roku. Už jsem myslela, že skončím nadosmrti sama, ale pak jsem ve 23 potkala manžela, hned bylo jasné, že je to konečně ono, konečně všechno klaplo, byl pravý čas pro mě i pro něj, oba jsme chtěli to samé. Jsme spolu už 8 let, máme 3 děti a všechno je super. Neboj, ani nebudeš vědět jak a ono to přijde, jen to neuspěchej jen aby jsi nebyla sama. Počkat si na toho pravého stojí za to!!!
-
28.6.2015 22:05
Taky jsem na ZŠ byla lehce špatná z toho, že jsem sama. Celkově jsem nikdy nebyla extra komunikativní, takže jsem se ani nedivila
Prvního kluka jsem měla na přelomu 15/16 let a to jen díky tomu, že jsme se seznámili po netu na chatu. Psali jsme si, pak jsme se sešli. Mu bylo 20 let a měl jaksi jiný pohled na chození. Mně v té době stačilo jít ven, vzít se za ruku, případně jít do kina. On chtěl víc a tak to po pár měsících skončilo. Dalšího přítele jsem měla od svých 17 let. To jsem chodila do tanečních, se mnou i můj nejkámoš s přítelkyní. Párkrát tam zašel jeho spolužák a líbila jsem se mu. Tak mě pozval "na kafe" a byli jsme spolu 4 roky Teď jsem 5 let s třetím klukem, se kterým jsme skoro 5 let manželé. Je mi 26 let, máme 4-letou princeznu, v říjnu přibyde druhé miminko a nijak si nepřipadám, že bych byla neatraktivní. Sice i třetí kluk byl přes internet - bohužel jsem takto nejvíce komunikativní, ale prostě jsem si počkala.
Stejně jsem až kolem 19 let poznala, co vlastně od života chci a jakého chlapa vlastně chci. Což byl opravdu až ten třetí -
29.6.2015 8:44
Taky jsem měla ten pocit, byla jsem přesvědčená, že si nikdy nikoho nenajdu. I když jsem si o sobě rovněž nemyslela, že bych byla nějaká obluda - v třídním kolektivu jsem byla za těžce introvertního exota a v kontaktu s opačným pohlavím se červenám dodnes (je mi 32) . První lásku jsem měla až v necelých dvaceti a nelituji - byla krásná. Manžela jsem potkala až před třicítkou a ač jsem občas propadala malomyslnosti, také nelituji, že jsem se usadila později - čím déle jsme spolu, tím víc jsem ráda, že jsem si počkala právě na něho
. Každý to má jinak, hlavně se s nikým nesrovnávej a nikam nespěchej. -
29.6.2015 20:56
Je mi 26 let, jsem nezadaná, ještě nikdy jsem žádného chlapa neměla. Takže kdo je na tom hůř? Ty v 15 nebo já ve 26 letech?
