Jak vést syna ke správnému životnímu stylu, když mu nejsme zrovna nejlepším příkladem? Lumír (8 let) byl vždy hodně štíhlý, bojovali jsme s každým gramem navíc. Nebyl nikdy moc veliký jedlík, takže jsme mu ani nezakazovali žádná nezdravá jídla. Dle grafů byl vždy kolem 10. percentilu. Byly doby, kdy jsem do něj cpala pangamin a popíjel nutriční drinky, aby aspoň trošičku přibral a nebyl jen kost a kůže. Jenže teď nastal zlom a on celkem přibral. Je podle BMI mezi 50. až 75 percentilem, což by byla ideální váha. Ale na pohled to tak super není, tlustý určitě není, ale je jasné že přibral jen tuk a řádně mu narostlo břicho. Nejsem cvok, abych se snažila nutit osmileté dítě do diety a dohnat ho třeba k anorexii. Ale snažím se ho přesvědčit, že když chce tolik jíst (a nezdravě), tak by se měl k tomu i úměrně hýbat, jinak se za pár let dopracuje k slušné nadváze. Jenže on je pecivál. Ideálně pro něj strávený čas je u pc. Hýbe se jen z donucení. Dle mne v tomto věku by přece měl kluk nadšeně vzít např míč a jít si kopat, nebo nasednout na kolo a ujet pár kilometrů. Jenže fotbal ho vůbec nebaví, když ho donutím jet na kole, tak to končí tím, že už po pár metrech kňučí, že mu blbne přehazovačka, trenky se mu zařezávají, fouká blbě vítr atd. Jedinou jeho aktivitou mimo povinný tělocvik ve škole je kroužek míčových her (vybíjená, hází na koš...), nic dalšího naše škola nenabízí pro jeho věk a u cen jiných kroužků např. ve fitness centrech se mi protáčely panenky hrůzou.
Co se týče jeho jídelníčku, tak zelenině a ovoci moc nedá. Například dnes měl na snídani toust (2 plátky toustového chleba, šunka, salám, sýr, kečup), pak během dopoledne snědl asi 1/3 velké Milky, na oběd menší porci sekané pečeně s brambory a nakládaný okurek (jinou zeleninu nechtěl). Hned po obědě přišel s tím, jestli si může vzít "kokynko". Tak jsem mu řekla že ne, že ta čokoláda bohatě stačila. Tak se cítil uražený. Za chvíli přišel s tím, jestli může jogurt. Na ten jsem mu kývla. Jenže když jsem na něj koukla, tak se místo jogurtem cpal Kinder pingue. Tak jsem mu nadala, jestli si ze mne dělá srandu. Skončilo to pláčem a zase byl ukřivděný.
Abych začala vařit vyloženě "zdravě" a nic jiného doma nenašel, by doma neprošlo. Kdykoliv jsem měla snahu, tak mi to málem manžel omlátil o hlavu. Sami nejíme ukázkově, tak jak to naučit to dítě. Co se týče pohybu, tak manžel je hodně aktivní, pořád něco vyrábí, práce kolem baráku atd. Pomalu ho nevidíme, Milan je po něm a celé odpoledne také tráví venku a se vším pomáhá. Lumíra to nebaví (nikdy ho to nebavilo) a když už ho donutíme, tak je manžel spíš nešťastný, že i tříletý Milan je daleko šikovnější (samozřejmě to neříká před Lumírem a snaží se ho spíš povzbudit k dalším aktivitám).
Co teď s tím? Je mi jasné, že jsme to hodně pokazili my, že jsme ho nevedli správně už od malička a nešli mu příkladem, ale jak to bezbolestně napravit?