Chce to opravdu tolik času?
Pěkný večer,
před půl rokem jsem se začala scházet s kamarádem. Po nějaké době to došlo do takového stádia, kdy pro mě jezdil, když jsem to potřebovala, trávil se mnou čas, i před našimi kamarády jsme se dělili o jídlo, on ho tedy většinou platil, ukázal mi věci, které on má rád a já si je zamilovala, vyprávěl mi o svých plánech do budoucnosti, začal se o mě zkrátka starat tak nějak, jako kdybychom byli pár. A já se tak opravdu cítím, je to moc krásné být s ním a je to doopravdy jako skutečné, děláme vše, jako kdybychom spolu byli, ale nejsme. Na mé narozeniny jsme byli u něho, zapálil svíčky, napustil horkou vanu, bylo to tak hezké. Jenže já vím, že tohle už dál nepovede, nebo si to alespoň nemyslím. On je strašně stydlivý vůči tomuhle, ale mě chybí takové ty maličkosti, jako chytnout jej za ruku, když jdeme po ulici, nebát se jej políbit venku, říct svým přátelům: „Ano, tohle je můj přítel, kterého mám neskutečně ráda.“ Jednu chvíli jsem se uklidňovala tím, že na ty krásné věci to slovo VZTAH nepotřebujeme, ale nakonec zjišťuji, že mi to vlastně vadí, protože v očích ostatních jsme jen ti dva, co spolu jenom spí, kamarádi s výhodami. Nikdo už nemůže vidět, jak krásně nám to spolu funguje. Já teď nevím, co dál. Nechci ho do ničeho nutit.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
27.11.2019 10:54
Před lety jsem to měla dost podobně, taky to tak bylo a já furt nevěděla, zda teda jsme pár nebo ne, tak jsem nakonec se narovinu zeptala a bylo mi řečeno, že to je snad jasný, že jsme pár, že vůbec neví, kde jsem vzala, že bychom pár nebyli a tak jsme se tomu zasmály a ze srandy jsme si stanovili oficiální datum od kdy jsme vlastně pár... a to vše trvá již 7 let a neměnila bych. Ono my ženský se opravdu v některých věcech asi moc šťouráme, normálně se ho na rovinu zeptej, jak to vidí on ať máš prostě jasno.