Chladnokrevná, citlivá jen sama k sobě

Ahoj, je něco špatně na tom, (no asi je...), že jsem k jiným lidem hodně chladnokrevná, a jen k sobě dost citlivá? (Např. je mi uplně jedno když má někdo angínu, ale když ji mám já musím být v klidu, léčit se, všichni musí být ohleduplní protože stůňu), neumím se ani empaticky chovat k jiným lidem, když mi kámoška řekne něco že je ji smutno, nebo nějaký problém (klidně fakt hodně citlivý), kolikrát ani nevím, jak reagovat. Akorát už mám prostě "naučené" že ji musím politovat, nebo tak něco. Ale uvnitř opravdu nic necítím. Když mám problém já, dokážu brečet zavřená v koupelně, a litovat sama sebe. Pak běžné věci v životě jako to, že je mi uplně jedno, jestli na mě někdo před barákem čeká 15 minut, pokud nemám dodělaný makeup nebo vlasy, tak nejdu. Vůbec nedokážu soucitit s jinými lidmi když mají problém, nebo jsou smutní, nebo pláčou. Hodně už jsem zaslechla že jsem sebestředná, apod. Jo, vím. Ale neumím s tím pracovat. V daných okamžicích si to totiž neuvědomuju. Když se s někým hádám, i když vím, že jsem udělala chybu, nikdy ji nepřiznám, je to takové to : ,,všichni a všechno je špatné, jen ne JÁ." Dokážu být dost arogantní a drzá a pak toho vůbec nelituju. Zajímá mě, čím by to mohlo být, jestli to třeba je nějaká mírná porucha? Nebo prostě charakter, který asi nezměním? V dětství jsem byla psychicky a fyzicky tyraná otcem, cca 17 let. Nevím, zda by to mohla být souvislost. Prosím o normální názory a vyjádření či posouzení, ne nadávky, že jsem sobec. To už jsem si vyslechla stokrát, a jak říkám, to fakt nepomáhá, a své chování a chladnokrevnost si stejně v daných momentech neuvědomuji.