Dcera se začala strašně bát
Prosím o radu zkušené maminky. Vím, že to tady nevyřešíme, ale nevím moc jak to řešit, jestli zajít k pediatričce, která nás pošle k dětskému psychologovi nebo jestli je to blbost a máme si poradit sami...
Máme dcerku, téměř 2,5 roku. Od září spinká sama v dětském pokoji, ze začátku jsem spala hned za dveřmi na gauči, ale zvládla to skvěle. Po nějaké době jsem se vrátila k manželovi do ložnice, což je trochu na druhé straně bytu, ale samozřejmě malou slyším, když v noci zabrečí a jdu k ní. Mezi námi je kuchyně, kde jsme s manželem instalovali ledpásek a necháváme ho v noci svítit tmavě oranžovou barvou, aby dcera v případě potřeby viděla, ale světlo nenarušovalo spánek (ona má pokojíček jakoby za rohem, takže jí dopadá do pokoje jen malý odraz světla, akorát pro orientaci cestou ke dveřím). Ještě na začátku roku 2019 s tím neměla problém, když se v noci vzbudila, ani nebrečela a prostě přiběhla ke mně, já se většinou vzbudila když cupitala a šla jsem jí naproti, takže jsme se potkali cestou. Na jaře se však začala obecně spousty věcí bát, často ani nevíme čeho, i přes den najednou vyskočí z dětské židličky a skočí mi na krk, já nepřipravená ji taktak zachytím. Miluje koupání, ale najednou vyskakuje z vany a strašně se bojí. Tam jsme to odhalili, že jí vadí jakýkoliv vlas, chlup, nitka nebo uzlíček ve vodě, tak vždycky pečlivě opláchneme vanu a už se to zlepšilo. Bojí se veškerého hmyzu atd. Ale v noci občas z ničeho nic šíleně zavřeští a nebo i chvíli ječí, já k ní utíkám a lehnu si k ní, ona třeba takhle zase usne, ale pak najednou začne znova křičet i když ležím vedle ní v postýlce. A nebo když se vzbudí, tak vystartuje z postele a ječí jak kdyby v posteli měla strašidlo, dneska dokonce přitom z postýlky spadla, když jsem k ní doběhla, ležela na zemi pod "vchodem" - má takovou tu postel s nízkou ohrádkou (jedno prkno), která má v nohách mezeru na slejzání. Naštěstí má u postele pěnovou podložku, tak se jí nic nestalo, ale ještě nikdy z toho nespadla, tak mi připadá, že lezla asi nějak extra zmateně a strašně ječela, nemám z toho dobrej pocit. Předešlou noc se totiž taky probudila s křikem a to asi třikrát. Poprvé jsem k ní běžela, po druhé když jsem u ní byla a jak jsem jí začala uklidňovat, tak začala říkat "vosa, vosa", tak asi se jí něco zdálo o vose... a když už se zdálo, že v klidu spí a já šla taky spát, vzbudila se po třetí a manžel jí už přinesl k nám, kde dospala do rána. S tím nemám problém, ale nechci ale aby u nás vyloženě spala trvale, to bychom se ani nevyspali a nechci aby si pak musela zase odvykat. Zatím má svou postýlku ráda a sama do ní chce, když je unavená. I v noci, většinou.
Jsem z toho hrozně špatná, je mi jí líto, ale mám pocit, že není správná cesta jí jenom zametat cestičky, odhánět mravence a mušky a že se tím nic nevyřeší a trochu nevím jak to řešit... (Dcera navíc ještě moc srozumitelně nemluví, takže domluva je složitá.)
- 18.06.2019 21:50:46 - full.avl změnila kategorie otázky
Související články v encyklopedii
-
Připravujeme se na miminko
Výbavička
Do rodiny přibyde nový človíček. Co ale takové miminko všechno potřebuje? Nečekejte a včas se připravte, aby vašemu broučkovi nic nechybělo.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
18.6.2019 8:08
Nedokážu posoudit tu míru, ale v tomto věku se u dětí strach objevuje a je to normální a přirozené, reagují třeba i navúplně obyč věci. Syn se třeba z ničeho nic začal bát listů na zemi, hlavně tedy suchých, ale už se to lepší (brzy mu budou 3), myslím, že hodně vnímá jak na ty listy reaguju já. Nenutím ho jeho strach překonávat, pomůžu mu, list obejdeme nebo ho přenesu, ale zároveň mu dávám jasně najevo, že se listů vůbec nebojím, klidně na něj šlápnu, či ho vezmu do ruky... Občas taky zakřičí ze snu (ale i se ze snu nahlas směje). Horšío je to s tím hmyzem. On sám se zatím nebojí, ale určitě brzy začne, až si bude jistý, že já se bojím děsně. Takhle jsem to naučila starší děti, které přirozeně k takovému strachu vůbec netíhly.
-
18.6.2019 10:03taky jsme v tomhle období..děti začínají vnímat věci trochu jinak, všechno musí sami, mají za den spoustu zážitků a v noci to mozek zpracovává, takže třeba syn víc jak 3 měsíce spal hrozně neklidně, ze spaní neustále hledal autíčka, motorku, krtečka atd. a nešlo ho ani vzbudit ani uspat. teď už je to lepší, ale pro změnu se zase začal bát bazénu u babičky, ačkoli od mimča chodí na plavčo a tam s bazénem problém nemá. člověk jim do tý kebule nevleze, chce to prostě čas
-
18.6.2019 13:03Někdy se ty děti vypsychují víc, když je na to adekvátní reakce. Jestli reagujete taky polekaně a splašeně, tak občas si myslí, že ta jejich reakce je správná. Moje dcera es taky zničehonic začala bát věcí, ne teda takhle strašně, byla podobně stará. "Mami, mami, brouček!" "Tak ho nechej, je hodnej." Víc kolem toho není. Nekonejším, nevysvětluju víc nic moc. Prostě trvám na svém, že o nic nejde a nijak nereaguju, brouky neodnáším, vlasy jí říkám ať zahodí.
Zkuste být v klidu. Ona z vás ten klid vycítí a může to hodně pomoci (neříkám, že to všechno vyřeší). -
19.6.2019 20:31Měli jsme to podobně. Sny byl v pokoji sám od května loňského roku, to mu byly dva a v zimě, kolem těch dvou a půl začaly problémy. Šíleně se bál bouřky, paradoxně v zimě, kdy žádné nejsou. Ukázalo se, že mu vadí jakýkoli neznámý zvuk. První večery byly náročné, protože nedokázal říct, čeho se vlastně bojí. Když jsme zjistili, o co jde, dali jsme najevo pochopení pro jeho strach, ubezpečili ho, že za ním přijdeme, když bude bouřka nebo silný vítr a dali najevo, že my se jí nebojíme. Když skutečně byly divné zvuky, jeden z nás s ním při usínání byl, jinak zvládl usnout sám. Když se vzbudil v noci, zase jeden z nás za ním šel. Asi po měsíci a půl se to uklidnilo. Teď jsou mu tři, zvuků se bojí pořád a bohužel se častěji v noci budí, tak s ním spává manžel v pokoji, protože chození k němu znamená nevyspání pro všechny. Já spím s mladším kojeným synem v ložnici.
Snažila jsem se k tomu strachu taky zjistit víc, ze začátku mi to přišlo také extrémní. Dočetla jsem se ale, že je to normální vývojové období a že je to vlastně dobře. Je třeba dítěti jeho strach nevymlouvat, ale poskytnout mu oporu.
