Jak odejít...
Hezký den, chtěla bych se zeptat, jestli to někdo už nezažil a co případně udělal. Jsem studentka, nemůžu se osamostatnit, protože prostě nemám peníze na to, odejít z domova. Něco mám, ale ti není dost. Ale já to už nezvládám. Moje matka je šílená, poslední dobou se ke mně chová, jako ke kusu hadru, mluví, jako kdybych byla nějaký sluha, sprostě nadává, vydírá.. tenhle příběh by byl na dlouhé vyprávění, ale takovýhle nenávistný vztah už se táhne zhruba 4 roky.. od doby, kdy jsem začala studovat mimo místo bydliště a našla si přítele. Necítím doma žádné zázemí, lásku.. není to místo, kam bych se měla těšit, když jedu z intru. Domů jezdím za trest, vklidu vydržíme tak den a zas stres a šílené vyhrocené a neuklidnitelné hádky. Proto, když ještě nebyly zavřené školy, jsem se snažila jezdit domů do nejméně.. Je mi tak úplně skvěle a obě strany jsou spokojené. Jenomže teď, už podruhé, je dálková výuka, doma být musím... Jsem tu chvilku a už se cítím jako kus čehosi odkopnutého v rohu. Jsem mladá a mladý člověk by měl přece zažívat to nejlepší na světě.. nemít žádné problémy. Hrozné je, že člověk, který by mě měl nejvíc podporovat, je můj úhlavní životní problém. Mám spoustu traumat, bloků, mívala jsem problémy s jídlem atdatd. Došlo mi, že to všechno je z její strany. Když se o tom snažím mluvit, vysměje se mi. To samé, když jsem chtěla rozumně zmínit mou depresi... Jenomže, když jí se něco jen dotkne, tak hned pláče, lituje se, vykřikuje do světa, že jí všichni nesnášíme. Nepřijde mi to vpořádku. Věci, jako "negramotný kretén" nebo "kráva debilní, bezcitná, nadřazená"... Já, která se většinu svého života trápila tím, že jsem introvert. Bála jsem se říct i to nejmenší sprosté slovo. A tohle nejsou ty nejhorší věci, co jsme na sebe slyšela.
Potřebovala bych někam odejít... kdybych měla možnost, peníze, byt. Odejdu, bez výčitek, osvobodím se od toxického člověka. Ale nemůžu... Prosím, co mám dělat? Potřebuju fungovat jako normální člověk, už se nechci trápit.
Ps. Ne, napravit to nejde, už jsem vzdala všechnu snahu
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
20.10.2020 12:28Asi bych šla do nějaké formy spolubydlení a chodila na brigády (ve skladech pořád berou). Pokud jsi studující do 26, měli by ti ještě rodiče ze zákona nějak přispívat, takže bych zkusila zajistit příjem i z této strany (na sociálce nebo v nějaké poradně by mohli pomoct).
-
20.10.2020 11:01A k tomu příteli jit nemůžeš?
Najit si brigadu a jit k nekomu do pronajmu, urcitw se najde nejaka mistnost k pronajmu nebo byt kde je vic studentu..
Co na to tata? -
20.10.2020 20:30To, co popisuješ, opravdu nezní jako normální rodina. Napadá mě, mluvili jste o tom s mámoi, že by ses chtěla odstěhovat? Možná by byla také raději, kdybste bydlely každá vzlášť a třeba by tě byla ochotna podpořit.
Zkus se poptat přátel a známých, třeba nai netušíš o tom, že se někdo také chce stěhovat do spolubydlení či shání nájemníka. A brigádu si určitě najdi, i když třeba zpočátku nepůjde o nic velkého a nebude stačit na odstěhování.
Možná by ti mohlo pomoct také si o tom třeba popovídat s nějakým psychologem - mámu to sice nezmění, ale tobě to může pomoc náročnou situaci zvládnout.
Není někdo z rodiny, kdo by ti pomohl, nebo u koho bys mohla třeba aspoň občas být? Já to svého času řešila tak, že jsem byla půl týdne u babičky, abych nemusela být doma.
Držím palce, ať se z toho nezblázníš a podaří se ti postupně najít nějaké řešení. Už to, že nad tím uvažuješ, je první krok k úspěchu
-
21.10.2020 9:03Můžeš zajít na OSPOD, popsat jim situaci a nechat si vyměřit výživné. Rodiče jsou povinni tě živit dokud studuješ. Tátu nemáš? Určitě bych přemýšlela o nějakém spolubydlení.
