Jak přimět partnera ke svatbě?
Ahoj holky, strašně ráda bych se vdávala, s přítelem jsme spolu 10 let, z toho 5 let spolu bydlíme. Dříve jsem jen naznačovala a nic, teď už o tom otevřeně mluvím a opět nic. Moc nedokáže zdůvodnit proč se nechce ženit, říká jen, že svatba je komedie a on je nerad středem pozornosti. Máte některá stejný problém? Tlačit na něj nechci, to by bylo ještě horší. Chceme spolu už i miminko a já si vždycky přála svatbu a pak děti, tak jak to má být, ale bohužel tyto plány moc nevychází 
je mi z toho docela smutno, že mu za to nestojím, i když vím, že mě má moc rád. A chodit kamarádkám na svatbu už je pro mě dost náročné.
Děkuju vám za podporující odpovědi. Brzo bude konec léta, tak snad mě tyhle křivdy přejdou 
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
29.7.2010 23:11Co mu navrhnout, že přeci vůbec středem pozornosti být nemusí, že to lze udělat jen na úřadě, v přítomnosti dvou svědků, nikoho jiného k tomu nepotřebujete. Svatbu má každý takovou, jakou si ji udělá - může to být komedie pro příbuzné, ale taky jen prostě slib, který si dají dva lidé... Lehko se mi to říká, mám to za sebou, i když taky po nějaké době nenápadného naznačování - na toho mého zabralo mám pocit až to, když jsme spolu navštívili asi tři svatby kamarádů za jedno léto a on tak nějak sám od sebe pochopil, že to vůbec nemusí být tak hrozné - zalíbilo se mu, že dva obřady, které jsme viděli, byly venku pod širým nebem a že to byla celkem sranda... Jinak jedna kamarádka je teď těhotná s přítelem, který taky svatbu otevřeně odmítá - je spolehlivý, pracovitý, postará se o ní, vytoužené miminko jí udělal
, ale ženit se prostě nebude, má prý v rodině špatné zkušenosti. Ta kamarádka je z toho dost zoufalá, protože by byla ráda, kdyby se dítě jmenovalo stejně jako ona a vůbec jde o všechny další záruky - dokonce uvažuje, že dítě nechá pojmenovat na truc právě po sobě... Možná nemá smysl tlačit na pilu, ale třeba nenápadně upozornit na to, že svatba nemusí být jen šaškárna... Držím palce! E. -
30.7.2010 0:27ahoj Juliette, ani nevíš jak Ti rozumím...nejsem sice s přítelem tak dlouho, "teprve" 6 let, ale tohle prožívám taky. už jsem taky zoufalá, každou svatbu probrečím jako pitomec, z pocitu že tohle sama nezažiju. můj se taky k ničemu nemá.a už se rozmýšlím zda má vůbec takovýhle vztah budoucnost, taky mám pocit, že pro něju nejsem dost dobrá. držím palečky ať se brzy zadaří
-
30.7.2010 6:50
Ahoj, no vidíš, já to mám přesně naopak. U nás se chce ženit přítel, ale já ne. Ještě bych přistoupila na svatbu ve dvou se svědky nejlépe ve všední den na radnici, ale to on nechce ani za nic. Taky by si ten den rád naplno užil s kamarády a příbuzenstvem, o což zase nestojím já. Teď máme malé na cestě a ani tak jsme se nedohodli, takže svatba nebude. Není to o tom, že bysme se neměli rádi a nechctěli být spolu, jen si ten den představujeme každý úplně jinak, já jako pohodový bez stresů, on jako velkou oslavu.
-
30.7.2010 7:32Ahoj. Něco pro povzbuzení - můj bratranec se nechtěl ženit ani náhodou - nesnáší formality, pozornost, společenské oblečení ... s přítelkyní nejdřív měli mimčo a když byl mrňousovi rok, došlo i na tu svatbu. Slečnu jsem obdivovala - celé zařizování bylo na ní, ale povedlo se
. Pozornost budila ona svýma šatama a mrňous v kvádru (který obřad prospal, bratránek mohl být v klidu a končilo se v jeho oblíbené hospodě...
Takže držím palce, ať i vy najdete nějaký kompromis přijatelný pro oba! -
30.7.2010 7:38Manžel se také nechtěl ženit. Byli jsme spolu šest let, když se vdávala moje nejlepší kamarádka. Byla jsem jí za svědka a jak to tak bývá, na její svatbě jsem se zfanfrněla, že se chci vdávat taky. A ejhle, tvrdě jsem narazila u svého drahého partnera, který si prostě postavil hlavu, že on se ženit nebude. Hrozně mě to ranilo, protože o svatbě jsme mluvili dlouho. Tedy o tom, jaké to bude, až se jednou vezmeme, koho na svatbu pozveme a tak. Také jsme se již nějaký čas pokoušeli neúspěšně o mimčo. Byly u nás občas scény z mé strany, že mu nestojím za to, aby si mě vzal a to i přes to, že se mnou chce dítě. Většinou nemívám sklony k hysterii, ale v tomto případě jsem asi občas lehce hysterická byla. Měl dny, kdy o svatbě nechtěl ani slyšet a pak přišly dny, kdy se s ním o tom dalo mluvit. A vždycky když jsem si už myslela, že mám vyhráno, nejednou opět řekl, že se ženit nebude. A pak se to jednoho dne prostě zlomilo. Ani nevím. Přinesla jsem domů z úřadu ty dotazníky a navrhla několik termínů. Jeden si vybral. Domluvili jsme se, kde bude hostina a začali plánovat seznam hostí. A když už to bylo všechno krásně naplánované, měla jsem vybrané šaty, seznam hostí hotov, zjistila jsem, že mi cosi překrásného roste v bříšku. Po dvou letech snažení. A tak se termín svatby sunul vpřed, změnilo se místo obřadu, změnily se šaty a můj, teď už více jak rok manžel, najednou přestal pochybovat o tom, že svatba je ta správná cesta. Svatbu si hrozně užil. Dnes je rád, že jsem jeho žena a že máme spolu s naším synem stejné příjmení a jsme prostě rodinka se vším všudy. A tak nezoufej, myslela jsem si také, že je to naprosto beznadějné. Dnes už vím, že by si mě manžel vzal i bez toho, že jsem byla těhotná. Konec konců jsme se na tom byli i domluvení. Ale možná měl pořád pocit, že byl ke sňatku donucen a pochyboval. Ale mým těhotenstvím se všechno strašně změnilo. Myslím si, že v tu dobu se opravdu i ženit chtěl a oženil se se mnou z přesvědčení, že to tak je správné.
-
30.7.2010 7:41Můj se taky nechtěl ženit, ale já mu dala nůž na krk, řekla jsem, že od začátku, co jsme spolu ví, že chci děti a to do úplné rodiny, tedy po svatbě, jinak je radši nechci a nebo si najdu někoho, kdo o mě bude stát. Víc jsem se už k tomu nevyjadřovala a nechala tomu volný průběh. Za tři měsíce jsem ve vánočním stromečku našla zásnubní prstýnek a datum svatby. Jenže ono je každý chlap jiný a já vím, co na mého platí a tak občas použiji příslušné zbraně, ale zrovna na toho tvého by to platit nemuselo. Každopádně svatba je skutečně takov, jakou si uděláte, takže opravdu stačí dva svědci a nic víc a my si udělali svatbu malinkou, jen rodiče, sourozenci, svědci a o to si víc užili třeba jízdu limuzínou, let balónem apod a tam jsme žádné šašky nikomu nedělali. A svatební oznámení poslali až po svatbě-byli oddáni, je to orpavdu jen na vás...
-
30.7.2010 9:38
My jsme spolu 15 let, máme 12 ti letého syna a svatba.....nikde, tolik moc jsem si jí přála, mockrát jsem o tom mluvila, donesla papíry z úřadu, a nic
Sice je fakt, že přítel o tom taky mluvil, ale nikdy se prostě k tomu nerozhoupal, a když vidí někde svatbu, tak říká, že je pak čeká rozvod,atd, takový ty řečičky....takže já se určitě nedočkám nikdy, a je mi to fakt líto...je mi 33 let, a šance žádná, ach joale s ním fakt nehnu co se týče svatby. -
30.7.2010 10:24ahoj.. no přinutit ho nemůžeš, on musí chtít sám.. já to mám taky trošku naopak, jsem těhotná, ale vdávat se mi nechce, přítel mě o ruku požádal, ale necháme to až na příští rok a to minimálně na příští rok.. mně osobně se do svatby- do těch připrav a tak vůbec nechce, ale na druhou stranu je vždy lepší, když se nechce vdávat žena a chlap svatbu chce, než naopak... poradila bych ti to nechat tak, on musí chtít sám, třeba mu řekni, že je pro tebe svatba důležitá, ale nenuť ho, na druhou stranu " je to jen papír"
-
30.7.2010 10:54
Ahoj, my si obidvaja s partnerom myslime, ze svadba je komedia a nechceme byt stredobodom pozornosti, od svadby nas to ale neodradi (niekedy...). Pojde iba o nejaku mini svadbu v uzkom rodinnom kruhu. Dolezite je teda zhodnut sa, potom to uz pojde lahko, jeden z vas musi ustupit, ty si urcite rozumnejsia, a aj viac tu svadbu chces, takze je to na Tebe...
-
30.7.2010 10:56Juliette, já jsem si taky počkala 8 let a musím říct, že manžela jsem do toho dotlačila. Dávkovala jsem mu to po troškách, vyjmenovávala různé klady a hledali jsme důvody, proč se nevzít a na nic smysluplného nedokázal přijít, tak jsem já zaargumentovala, co pro mě znamená manželství a jak mě štve neustále říkat "můj přítel todle" a "můj přítel támdle", když už to takhle necítím - přítel je někdo, s kým to zkouším, ale manželství je stvrzení toho, že už jsme to vyzkoušeli, klape to a teď to myslíme vážně. Natvrdo jsem mu řekla, že jestli to se mnou i on myslí vážně, tak by měl začít o manželství vážně uvažovat. Takže po 8 letech vztahu, 7 letech společného bydlení jsem se dočkala a vzali jsme se. Udělali jsme to tak, že jsme to řekli jen nejbližší rodině, na obřadu nás bylo 17 a hotovo, žádná komedie. Nesouhlasím s tím, že je to "jen papír". Dřív jsem to tak taky vnímala (tele), ale teď, když jsem vdaná a vidím, co všechno to manželství znamená, co to s sebou přináší, tak se rozhodně o nějaký "papír" nejedná. Jinak manžel od svatby září jak neon, před kamarádama dělá machry, jak je děsně dospělý a zodpovědný a jak to skvěle vymyslel, že se oženil. Fakt prča.
-
30.7.2010 12:36
Ahoj Juliette, já mám doma úplně to samé
Jsme spolu 9 let, 6 let bydlíme spolu, z toho 2 roky sami a říkal, že proti manželství nic nemá, ale že nestojí o žádnou šaškárnu s 60 lidma, ale já jsem typická ženská, chci šaty, hostinu, srandu, spoustu lidí Takže jsem se musela smířit s tím, že mi dá vědět, až do toho dospěje a nebude mu to vadit Navíc přišel s tím, že chce vlastní děti jako družičky, takže mi to takhle ztížil Ale moje teta to měla taky tak - nejdřív se jim narodily 2 děti a když bylo mladší holčičce asi 2 roky, tak se konečně vzali. -
30.7.2010 18:59
Ahoj holky, jak to tady čtu, docela mě to uklidnilo.
Jsme s přítelem přes 11 let a bydlíme spolu 5 let. Začali jsme se snažit o miminko a já stále opakovala, že by bylo dobré se vzít, abychom měli všichni stejné příjmení a byli rodina. No mimčo už je na cestě, oba se na něj těšíme, ale svatba nikde. Přítel se vyjádřil, že by se chtěl ženit až před druhým dítkem. Tak už jsem to přestala řešit, ono se toho svatbou stejně moc nezmění. Jen to společné příjmení mě trochu mrzí...
