Jak se klidně bavit s někým, kdo mě nemá příliš v lásce?
Dobrý večer,
už jednou se mi zde dostalo podnětných odpovědí, proto se chci zeptat na řešení dalšího problému. 
Abych to nějak shrnula: Mám skvělého, otevřeného a velice trpělivého přítele. Ví o mně všechno, včetně mých ne úplně ideálních podmínkách do uvedení do společenského života - naše rodina se s nikým nestýkala a bohužel jsem se nenaučila být společensky obratná. Je to dokonce tak špatné, že mám tendenci u druhých lidí analyzovat to, co chtějí slyšet a posléze jim to říci. Protože doma jsem za své nazory byla (obrazně, ne doslova) bičovaná, naučila jsem se, že když řeknu to, co chtějí slyšet, budu mít svatý pokoj.
Problém je v tom, že tohle analyzování je dost vidět. Pokud lidi neznám nebo mi nejsou sympatičtí, oni tu křeč vycítí (a to tak, že velmi). Proto o mně přítelova rodina nebo někteří přítelovi přátelé nemluví zrovna pěkně. Přítel mi dokonce řekl (po mém naléhaní - když na to příjde, chci to prostě vědět), kdo co konkrétně o mně řekl. A zároveň si přeje, abych s těmi lidmi dokázala v klidu bavit, abych se od těch lidí neodtrhávala, ale mluvila s nimi s vniřním klidem, že takhle si je určitě získám.
Máte, prosím, nějaké rady, jak mluvit s lidmi, o kterých víte, že o vás nesmýšlejí dobře? Jak získat onen příslovečný vnitřní klid a psychickou sílu? Pokud jste měly takový problém, jak jste ho překonaly? A o čem se bavit s lidmi, se kterými si nemám co říci? Oprevdu hodně mě to trápí a ničí mi to život, budu vděčná za jakýkoliv podnět, radu, příběh,...
Děkuji vám.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
5.11.2017 21:09Ja bych na vasem miste podstoupila cilene sezeni u psychoterapeuta. Skutecny odbornik by totiz mohl odstranit komunikacni barieru a krec a navest vas k tomu, jak s lidmi prirozene komunikovat. Totiz to je skutecne dulezite nejen pro aktualni chvili, ale i celkove do zivota. Uprimne to je tezke, ja si to nedovedu oredstavit z druhe strany. Ja bych asi ocenila, kdyby za mnou ten clovek prisel, rekl ze vi, ze s nim mam problem a vysvetlil, co za nim stoji. Na vasem miste bych sla s pravdou ven, tak jak ji tady pisete. Pokud ledy roztaji, treba uz nebude problem se bavit. V opacnem pripade, je terapie dle meho mineni, nevyhnutelna a oro zivot nepostradstelna.
-
6.11.2017 13:08
Já nevím, jestli se do vás dokážu úplně vcítit, protože jsem téměř opak toho, co popisujete, ale možná byste si z toho mohla něco vzít. Mně totiž výměnu názorů vždycky bavily. Baví mě zkoumat myšlení jiných, baví mě koukat na svět jejich očima a nejvíc mě baví říkat právě to, co si myslím. A klidně přímo to, co si myslím o nich. A přitom si nemyslím, že bych měla nějaké nepřátele, nebo že by mě neměl někdo rád. Je to pouze o tom naučit se správě své myšlenky formulovat. A nějaké myšlenky určitě máte, ne? Názory taky, ne? A víte co je nejlepší? Ani byste je mít nemusela. Představte si, že nevíte nic... že jste čistý nepopsaný list papíru. Přesto můžete vést klidný dialog. Vůbec nic si nemusíte myslet... Ono se stačí totiž ptát. Začněte se o druhé zajímat. A zkuste to trénovat. Běžně jen pozdravíte sousedku. Příště jí pochvalte boty, nebo jen úsměv. Prodavačce popřejte hezký den a pohodovou "šichtu" s otázkou "kdy vám končí?" Usmívejte se. Oslovujte jménem. Koukejte se na svět očima dítěte. A nebojte se ptát a skutečně se zajímat o svět kolem. Ono se to přehoupne. Lidé vás neodsoudí za to, že se o ně upřímně zajímáte. Vsadím boty
A pokud jde o ty vaše známé... tu svou reputaci velice snadno napravíte. A hlavně - nemusíte se jim líbit, Zapomeňte na to. Nemusíte být se všemi zadobře. Opravdu ne. Buďte svá. Takže pokud dojdete k tomu, že vám komunikace s jinými dělá fakt problémy, tak jim to příště řekněte. Budou se možná ušklíbat, ale nebudete muset dál hrát tu hloupou hru, která je oběma stranám tak nepříjemná.
