Jak se vyrovnat s neplodností/ bezdětností
Ahoj holky,
léta jsme se s manželem snažili o dítě, ale dospěla jsem do věku, ve kterém už se musím smířit s tím, že nikdy své vlastní děti mít nebudu... Prošla jsem si několika IVF, jsme v databázi čekatelů na osvojení, ale smíření nikde... Spustila jsem si teď blog jinyzivot.cz a doufám, že to bude pro mě cesta. Jak to děláte vy, pokud máte stejný problém? Nebo slyšely jste už o někom, kdo je nedobrovolně bezdětný a podařilo se mu s tím vyrovnat? Nebo musí člověk zestárnout a ono to odezní samo? To mě trochu děsí;-(
- 05.09.2016 13:18:22 - full.avl změnila kategorie otázky
Související články v encyklopedii
-
Asistovaná reprodukce v kostce
Umělé oplodnění
Mnoho párů dlouho se snažících o početí potomka se často obrátí na specializované centrum pro léčbu neplodnosti (IVF centrum, neboli centrum asistované reprodukce CAR). Jak v takovém případě postupovat, co čekat a na co se připravit?
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
5.9.2016 6:22Od souseda bratr a švagrová. Ted oba slavili 40, nevím podrobnosti, zas tak dobře je neznám, bydlí skoro naproti, tak se jen zdravíme, od souseda jen vím, že o tom nechtějí mluvit. Ale když je potkám, tak vypadají spolu spokojeně. Jsou často na zahradě, jezdí spolu na kole a chodí na procházky a co vím, tak k sobě se chovají hezky.
-
5.9.2016 7:08Nasi znami...mu uz je to jedno a ona se s tim vyrovnala..rika,ze ted uz by jim male dite pokazilo vztah
-
5.9.2016 8:42Uvažovali jste o pěstounské péči/adopci?
-
5.9.2016 9:23Mám kolegyni, nyní 55 let a s tím, že jsou bezdětní jen rezignovala, ale úplně se s tím nesmířila, když se potkáme ať na ulici nebo v práci, když jdu s malou, tak hlasem poznám, že ji to mrzí, že taky nemá děti...
-
5.9.2016 11:01
něco jsem si přečetla a cítím s tebou...dokážu se přesně vcítit do toho, co prožíváš...já jsem měsíc a něco po revizi a furt to bolí...moje pocity jsou podobné, jen doufám, že se brzo zase zadaří...o to víc mě to mrzí kvůli tobě
drž se! doufám, že vám vyjde adopce a pomůže ti to psychicky! -
5.9.2016 11:04U nás v práci byla jedna paní, co se snažili o dítě snad 20 let. Ve 45 letech porodila dvojčátka
Známá s novým partnerem (dvě dospělé děti) taky dlouho nic, potraty...a myslím, že z IVF po 40 porodila holčičku a za dva roky otěhotněla podruhé přirozeně a má chlapečka. Ale samozřejmě se na tohle nejde upínat Moc vám přeju, aby adopce vyšla co nejdříve a bez komplikací. Kamarádka mojí švagrové mají adoptovanou holčičku, vzali si ji jako půlroční, ted má tři, ale právně to ještě nemají ošetřené, protože je nějakej problém s její matkou, která dál rodí a děti odkládá. Z toho je mi smutno. Chápu, že se musí adoptivní rodiče prověřit, ale stačí rok, max.dva ne? Hodně lidí odrazuje ta psychická náročnost. Od nás z dědiny si manželé taky adoptovali děti(on byl původně žena), holčičku a za tři roky chlapečka. Bohužel se pak rozešli a té paní se děti pak nehodili, ale zůstali s tátou Po diagnoze, že manžel má úplně na prd spermie jsem nad tím tak přemýšlela Naštěstí se nám otěhotnět podařilo, ale kdyby ne, taky bych se rozhodla pro adopci. Spousta lidí řekne, že je to jiný...ale myslím, že ne. Pokud po dítěti toužíš, budeš jej hned milovat Ten blog je moc dobrej nápad, musíš se s tím sama srovnat. Jinak nebudeš šťastná a budeš se třeba vyhýbat kamarádkám s dětmi a každé těhotenství známé obrečíš. Držím palce, v tvé situaci nejsem, takže těžko říct, jak bych se zachovala ... -
5.9.2016 16:27Ahoj, trochu chápu, co prožíváš, my s manželem dítě řešíme rok, za ten jsem si prošla potratem a od té doby jsme se ještě nesměli moc snažit, ale mám jiné zdravotní komplikace (RS), tak přemýšlím, kdyby to delší dobu nešlo (musím být bez léčby při snažení), jestli se na to prostě nevyprdnout a nesmířit se s tím a být radši aspoň já relativně zdravá, stabilizovaná a funkční. Jinak touhu po dítěti mám taky velkou už dlouho a řeším to jednak tím, že mám kolem sebe spoustu dětí kamarádů, takže s nimi trávím čas i hlídám, zajdu do kina, navíc s dětmi i pracuju a zároveň si užívám spoustu aktivit s manželem - jezdíme na kola, na výlety všude možně, na vinici, na bowling, do kina, spoustu těch věcí bychom s dítětem už podniknout nemohli (nebo by to bylo problematičtější), tak se snažíme takhle aspoň užívat života a jeden druhého a hlavně na to tolik nemyslet...
-
5.9.2016 16:57
Taky známe s manželem pár (kolem 40let), který se o dítě pokouší celkem marně. U obou jsou to zdravotní důvody: on málo kvalitních spermií, ona není schopna miminko donosit. Oba si ale budují společnu chaloupku - roubenku někde na kraji Českého ráje a aspoň trochu na tu bolest nemyslí. Hůř, když tam přijeme jako parta i s dětma, to mi je jich kolikrát líto. On se na ty prcky radši ani nekouká a ignoruje je, baví se spíš s chapalam. Ona hltá každé miminko zvlášť. Snažila jsem se ji nějak nepopouzet a schovala malého, ale můj "milý" manžel ho houpal a hned jí malého strčil do náruče. Moc se rozzářila, ale nechci vědět, jak jí bylo uvnitř po tom, co to miminko jsem jí musela vzít, protože chtěl spinkat.
Někdy žasnu nad tím, jak to ti dva vydrží. Ono i z tý druhý strany je to těžké, koukat na někoho, kdo by byl dobrým rodičem, ale nemohou jimi být. Můžu se sebevíc snažit bavit se s nima normálně, ale ten blbý pocit, když mě vidí s malým.....
-
6.9.2016 10:42
mám sestřenici, mimochodem je to učitelka v mateřské školce a o dítě se pomalu přestávají s manželem snažit, budou mít čtyřicet, ani umělé jim opakovaně nevyšlo. Hodně cestují a života si docela užívají. Chtěli pouze vlastní dítě, adopci ne. A můj bratr (40 let) od mládí tvrdí, jak si dítě nikdy nepořídí a docela bych mu to i věřila, krachlo mu kvůli tomu několik vztahů, ukecat se nedá. A znám ještě jeden pár, kde ona by chtěla, on ne a tak dítě nemají, mají sůvj klid, své zájmy a vypadají vcelku spokojeně.
