Jak se vyrovnat se smrtí ?
Mám babičku, zítra už možná budu psát, měla jsem babičku.... Včera ji postihla rozsáhlá mozková mrtvice. Brzy by jí bylo devadesát let. Před chvílí jsem za ní byla v nemocnici, umírá, je v komatu. A já najednou nevím, co s tím. Co jsem já, byla tu ona. A ona tu najednou nebude. Byla v té posteli tak malá a bezmocná. A jak to mám vysvětli synovi, kterému jsou tři roky? Co mu mám říct? Pořád říká, až bude babička doma.... Ale ona se už domů nevrátí. Prostě nebude, odejde někam na druhou stranu... Jsem alespoň ráda, že jsem měla příležitost jí říct, co jsem ještě chtěla, i když mě nevnímá. Ale mám pocit, že to prostě nestačí.
Odpovědi (podle hodnocení / podle data)
-
15.12.2012 20:07ahoj,je mi lito co prozivas ted a zrovna pred Vanoci.jsem zdr.sestra a smrt a pribuzne jsem videla mnohokrat.jen ti muzu rict,ze ma krasny vek a ze si toho prozila mnoho krasneho a musis si rict,ze ke stari toto patri.ted uz mysli jen na minulost se svoji babickou.malemu diteti bych asi vysvetlila neco typu jako nebicko a ze na nas bude porad koukat.preju at to zvladnes
-
16.12.2012 9:27Je mi to moc líto, co právě prožíváš!!! Když mi zemřela babička, vůbec jsem si nedovedla představit, že tady nebude, že se už nikdy nepodívám k ní do bytu, nikdy mi neporadí, nebudu s ní mluvit...Přesto jsem otěhotněla právě v době, kdy babička odcházela a já na to ani příliš nemyslela... Takže těhotenství mi dost pomohlo se s tím vyrovnat, přesto to nebolelo o nic méně. Teď se podobná situaci chystá znova. Další babička je na tom zdravotně hrozně špatně. Je to manželova babička, ale ona jediná mě přijala do rodiny naprosto okamžitě, bylo jí jedno, co mám za sebou a bylo toho dost. Strašně ji mám ráda a trpím jako zvíře, když s ní teď mluvím, nebo je u nás... Strašně se pod tíhou špatného zdravotního stavu změnila, zlobí ji paměť...mluví a najednou začně o něčem úplně jiném a původní téma neví..bolí to!!!!!
Navíc nikdo z nás neví, jak dlouho tady ještě bude....
Tobě přeji hodně upřímnou soustrast. Také držím pěstičky, aby i tvůj maličký pochopil, že jeho milovaný babička už nepřijde...odešla do nebíčka a už není... -
15.12.2012 20:21Ahoj, také mi je to moc líto. Já přišla o babičku - v listopadu to byli 2 roky. Ona mě vychovala a bydlela pak u nás. Také jsem si nedokázala představit jaké to bude, navíc ten konec byl děsný, dlouho se trápila v nemocnici, myslela, ale tělo neposlouchalo. Tak si musíš říct, jak píše inthense, měla krásný věk a aspoň se na konci svého života netrápila měsíce ležením
. A i když ti to teď bude připadat jako řečnická věta - nelepší lék je opravdu čas. Držte se. -
15.12.2012 21:13Je mi to moc líto. Sama vím, čím procházíš, já jsem ztratila babičku před 3 měsíci a pořád se s tím srovnat neumím.
Jak píšeš, co tu jsem, byla tu i ona, bylo jí 84 let. Onemocněla náhle a konec přišel tak brzy a tak strašně nečekaně, že brečím ještě teď jak želva. Jsem věřící, tak se utěšuji tím, že se určitě dostala do nebe, kde je s dědečkem, a nás všechny stráží spolu ruku v ruce. Moc mi chybí, nám všem chybí. Ptal se po ní starší synovec (5 let), tak jsme mu vysvětlovali, že je v nebíčku, je jí tam dobře, je tam s dědečkem a dává na nás shora pozor.
I když je člověk dospělý a chápe, že smrt je přirozenou částí našeho života, myslím, že se s úmrtím blízkých nikdy nedokáže smířit. Ale utěš se tím, že se dožila úžasného věku, určitě má kolem sebe milující rodinu, se kterou prožila krásná a šťastná léta. Je to strašné klišé, ale bolest otupí jen čas.
Ač jsem na světě teprve dvě desítky let, přišla jsem už o oba dědečky a nedávno i o babičku. Člověk si pak jen uvědomí, jak má být rád a vážit si těch, co tu s námi jsou.
Až se dnes budu modlit, pomodlím se za tebe i za tvou babičku. Hodně síly! -
15.12.2012 21:25Je to smutné, ale bohužel to jsou ty špatné stránky v životě a člověk to musí nějak zmáknout. Mě zemřel před 4 lety tatínek, bylo mu 54 a mě 23. Bylo to strašné a doteď jsem se s tím nevyrovnala. Budeme ty naše nejmilejší nosit stále v srdíčku a vzpomínat na ně v krásném....Určitě jejich duše neumírá a odněkud na nás budou dohlížet...Já si to myslím a pomáhá mi to...že když jdu na hřbitov zapálit svíčku, tak kolikrát i tatínkovi povídám....Moc na tebe budu myslet, ať to zvládneš. Buď silná a synkovi řekni, že třeba babička byla moooc unavená a proto teď musí odpočívat v nebíčku. Sice ji neuvidí, ale ona na něj stále kouká...Držím moc pěsti....
-
15.12.2012 22:48Tvoje otázka ve mně probudila vzpomínku na mého dědu, kterého jsem měla moc ráda a zemřel, když jsem byla před pár lety na služebce. Taky mozková mrtvice. Bohužel jsem se nestihla vrátit, abych se s ním mohla ještě rozloučit. A ty jsi to stihla. Odchod milovaného člověka je jedna z věcí, se kterou bohužel nemůžeme nic udělat. A i když je to klišé jedině čas to trošku zahojí a tobě bude hodně pomáhat syn. Přeju Ti hodně sil, abys to zvládla.
-
16.12.2012 8:18
ahoj, nechej babičku v klidu odejít, nic víc pro ni udělat nemůžeš. Musíš si říct, že jste ji měli rádi a prožila kus snad hezkého života. Přemýšlení co by kdyby tu bude stále, u nás nad tím, jak babička odešla přemýšlíme velice často a to to už je víc jak 10 let. Taky ji zasáhla mozková a není jasné kdy vlastně. Teta byla na nákupech v jejím městě a když šla za babičkou, tak viděla před barákem sanitku a právě ji odváželi. Našla ji sousedka, která měla kocoura, který byl nejčastěji u babičky a ta paní babičce vždy ráno dala ke dveřím jídlo pro kocoura a odšla do práce. Když se vrátila, jídlo tam stále bylo, na babičku se nedozvonila, nedobouchala, tak rozbila okno a vlezla k ní, protože bydlela v přízemí. Našla ji sedět na zemi v noční košili, postel měla ustlanou, tak se neví, jestli si teprve šla lehnout večer nebo už měla zastláno z rána, našla ji odpoledne. Babička byla těžce postižená, měla nějakou málo častou vadu, ještě ji doktoři měli do nějakého výzkumu přes testy. Babička byla na psychiatrii 5 leta a to teprve bylo něco hrozného. Babička nás dlouho nepoznávala, mému otci tvrdila, že je jeho zemřelý bratr, vykládala si s "duchy". Odešla nedůstojně a já velice těžce nesla, jak se z vitální babičky stalo něco jako zvířátko. Na psychiatrii byly babičky na pokoji po 10ti, některé ještě mírně chodící, jiné už pouze ležící. Pily z lahviček pro mimina a já jako dospívající jsme to velice těžko nesla, babičky jsem se dokonce štítila dotknout. Těchto pět let naši rodinu neskutečně nervově vyčerpalo a pro babičku už to nebyl život.
-
16.12.2012 9:05Upřímnou soustrast.
-
16.12.2012 9:49Je mi to líto.My jsme v sobotu pochovali tetu a útěchou nám je,že netrpěla.Vše chce skutečně čas a vzpomínat co hezké jste prožíli.Synovi bych řekla,že babička usnula a je ji hezky.Přeji sílu do příštích dnů.
-
16.12.2012 9:58
Upřímnou soustrast. Moc dobře vím, co teď prožíváš. Asi před pěti lety mi zkolaboval dědeček. Selhaly mu plíce. Několikrát ho oživovali a nedávali mu téměř žádnou šanci na přežití. A kdyby náhodou přežil, tak že bude mít hodně poškozený mozek. Přežil a byl stejný jako před tím. Zázrak. Jenže téměř před třemi roky dostal infarkt. Nebyl jeho první, ale tentokrát byl takového rozsahu, že údajně kdyby u něj v ten moment stál tým nejlepších doktorů, tak by ho nezachránili. Přišlo to z ničeho nic. Byli jsme domluvení, že k nám ve čtvrtek přijede na návštěvu a v pondělí mi volal otec, že děda umřel. Pro mne to nebyl jen dědeček. Naši byli rozvedení a on mne v podstatě vychovával. Strávila jsem u něj víc času než s vlastními rodiči. Byl pro mne dědečkem, otcem i nejlepším kamarádem.... Synovi tehdy byl 1,5 roku. Mně trvalo asi rok, než jsem aspoň přestala brečet. Samozřejmě na něj myslím stále a je mi smutno, ale už aspoň nebrečím každý den. Syn byl sice hodně malinký, ale i přesto občas příjde a říká mi, že se mu po dědečkovi stýská. Bohužel zemřel hodně brzy, bylo mu jen 64 let.
Synovi jsme to vysvětlovali tak, že už byl moc starý (protože z jeho pohledu starý byl) a byl moc nemocný a teď ho hlídá z nebíčka. -
16.12.2012 19:38
Upřímnou soustrast.
-
19.12.2012 13:32
Prvosenko, upřímnou soustrast. Drž se.
